"Po dvaceti letech manželství jsem Ondřejovi začala být nevěrná. Dodnes toho nelituji," svěřila se Olina

Mnoho lidí si dlouhé roky myslí, že je to normální vývoj. Že každý vztah musí projít fází ticha, odcizení a vnitřní prázdnoty. Někteří se s tím smíří. Jiní v sobě začnou cítit rostoucí nespokojenost, kterou neumí pojmenovat ani sdílet. Přečtěte si příběh paní Oliny (39).

Po dvaceti letech manželství jsem Ondřejovi začala být nevěrná

Nevěra je často odsuzována jako jasná zrada. Jen málokdy se ale mluví o tom, co jí předchází. O samotě, nenaplněných potřebách a pocitu, že člověk už ve vlastním životě nehraje hlavní roli. Právě takto se na svůj příběh dívá i Olina. S Ondřejem byli manželé dvacet let. Poznali se velmi mladí na vysoké škole, velmi mladí se vzali, společně vybudovali domov, vychovali dvě děti a navenek působili jako stabilní pár. „Nikdy jsme se nehádali. Aspoň ne nějak dramaticky. Spíš jsme se postupně přestali bavit,“ vzpomíná Olina. Říká, že ji dlouho trápilo, jak je všechno tiché. Žádné objetí, žádná pochvala, žádný zájem. Jen povinnosti, práce a večery u televize.

Snaha to řešit

Snažila se situaci řešit. Navrhovala společné výlety, večeře, rozhovory. Ondřej ale většinou odpovídal, že je unavený nebo že je všechno v pořádku. „Začala jsem mít pocit, že jsem průhledná. Jako bych doma ani nebyla,“ popisuje. Právě v té době se seznámila s kolegou z práce. Nebyl to žádný plán ani úmysl. Nejprve si jen povídali. O běžných věcech, o snech, o životě.

Chyběl zájem

Postupně si uvědomila, jak moc jí chybí zájem druhého člověka. Někdo, kdo se zeptá, jak se má. Kdo si všimne, že má nový účes. Kdo ji rozesměje. „Poprvé po dlouhé době jsem se cítila jako žena, ne jen jako manželka a matka,“ říká Olina. Když mezi nimi došlo k prvnímu polibku, cítila strach, ale zároveň i obrovskou úlevu. Nevěra trvala několik měsíců. Olina si uvědomovala, že to není správné, ale nedokázala s tím přestat. „Nebylo to jen o sexu. Bylo to o tom, že jsem zase cítila radost ze života.“ Nakonec se Ondřej o všem dozvěděl.

Následoval dlouhý rozhovor, slzy a bolest na obou stranách. Manželství se rozpadlo. Dnes žije Olina sama. S milencem vztah nepokračoval. Přesto říká, že svého rozhodnutí nelituje. „Kdybych to neudělala, asi bych zůstala v manželství, kde bych pomalu umírala zevnitř.“ Přiznává, že ji mrzí způsob, jakým se věci staly, ale ne samotná změna.

„Díky takové zkušenosti si mnoho lidí nakonec uvědomí, jak důležité je naslouchat sami sobě. Protože není výjimkou, že ve vztazích často přestaneme být upřímní ke svým vlastním pocitům. Nebo naopak chceme vztah jen proto, abychom nebyli sami a to je špatně. Každý vztah má přinášet blízkost, respekt a zájem,“ uvedla psychoterapeutka, Andrea Wachter. Olinin příběh není oslavou nevěry. Je spíš připomínkou toho, že za každým rozhodnutím bývá dlouhá cesta plná ticha, pochybností a nenaplněných potřeb. A také toho, že někdy je největší odvaha přiznat si, že život, který žijeme, už nám nestačí.

“Přibrala jsem a manžel mě začíná urážet, ale tvrdí, že je to jen v legraci,” je zoufalá Jiřina