“Přibrala jsem a manžel mě začíná urážet, ale tvrdí, že je to jen v legraci,” je zoufalá Jiřina

Paní Jiřina (49) poslední dva roky zápasí s vlastní nadváhou, která se objevila postupně a nepříjemně změnila její pohled na sebe samu. Manžel to zpočátku bral jako nevinnou legraci – „ty můj malý vepříku“ – ale pro Jiřinu jsou tyto vtípky zraňující a podkopávají její sebevědomí. Cítí se sama, nepochopená a zmatená, co dál dělat.

Přibrala jsem a manžel mě začíná urážet

Každé ráno, když se podívám do zrcadla, vidím oči ženy, která se cítí těžce uvězněná ve vlastním těle. Přibrala jsem. Vidím to já i všichni kolem mě. V mém věku už hubnutí není tak jednoduché. Bojuji s každým kilem navíc. Nepřejídám se. Nemám na oběd nebo večeři fast foody. Snažím se jíst zdravě a vyváženě. Místo podpory mám však jen posměšky. A to od lidí, od kterých bych to nečekala. Můj manžel sedí naproti a s úsměvem poznamená: „Tak co, ty můj malý vepříku, dala sis už dneska dezert?“

Někdy se směju, abych nevzbudila hádku, ale vevnitř mě pálí stud a zlost. Chce se mi brečet. Jsem si vědoma, že slova byla míněna jako legrace, ale pro mě to teda legrace není. Pokaždé mi připomínají, že nejsem dost dobrá, že jsem se změnila a on to všiml – a baví se tím, ubližuje mi tím. Někdy se sama ptám, jestli je chyba ve mně, že se dokážu zranit slovy, která on považuje za nevinná. Nebo je to opravdu problém?

Prý je to legrace

Když jsme spolu ve společnosti, nebo když projíždíme kolem cukrárny, jeho poznámky se objevují znovu. „Nepřeženeš to s tím dortem, můj malý vepříku?“ A já se snažím být ironická, abych maskovala zklamání. Občas na něj hledí šokovaně i naši přátelé, někdo se mě zastane a on mávne rukou, že je to přece super vtipné. Večer, když děti spí a svět ztichne, přemítám. Říkala jsem mu několikrát, že mě to bolí a zraňuje. Manžel tvrdí, že je to jen žert, že přeháním a jsem prý přecitlivělá. Nemám se tak brát vážně. Ale já to neberu jako žert. Jsem sama se sebou a s pocitem, že ztrácím kousek sebeúcty, který jsem kdysi měla. Nevím, jestli mu mám říct, že mě to bolí, nebo se snažit slova ignorovat, aby se necítil provinile. Kde je hranice mezi legrací a ubližováním, a jak mu to vysvětlit, aniž bych riskovala hádku?

Říkala jsem mu několikrát, že mě to bolí a zraňuje. Manžel tvrdí, že je to jen žert, že přeháním a jsem prý přecitlivělá. Nemám se tak brát vážně. Ale já to neberu jako žert. Jsem sama se sebou a s pocitem, že ztrácím kousek sebeúcty, který jsem kdysi měla. Nevím, jestli mu mám říct, že mě to bolí, nebo se snažit slova ignorovat, aby se necítil provinile. Kde je hranice mezi legrací a ubližováním, a jak mu to vysvětlit, aniž bych riskovala hádku?

Ke komentáři na situaci paní Jiřiny nás inspiruje psychoterapeutka Jennifer Jacobsen Schulz

Paní Jiřino,

chápu, že se cítíte zraněná a zahanbená, a vaše pocity jsou naprosto oprávněné. I když váš manžel své poznámky považuje za „legraci“, vy je vnímáte jako urážlivé a ponižující. Je důležité si uvědomit, že opakované komentáře k vašemu tělu mohou narušit sebeúctu, vytvářet pocit nedostatečnosti a snižovat vaši emoční pohodu. Není to problém ve vás, že se cítíte zraněná, tyto situace jsou zcela normálně stresující a citlivě reagujete na nevhodné chování.

Prvním krokem je otevřená a klidná komunikace s manželem. Zkuste mu vysvětlit, jak jeho slova na vás působí, například větou: „Když komentuješ mou váhu nebo jídlo, cítím se zahanbená a ztrácím část své sebeúcty.“ Zaměřte se na popis vlastních pocitů, ne na obviňování, a jasně stanovte hranice toho, co je pro vás přijatelné. Můžete navrhnout, aby místo posměšků poskytoval podporu nebo motivaci k zdravému životnímu stylu bez urážek, konkrétní změna způsobu komunikace může výrazně zmírnit vaši úzkost.

Dále myslete na svou vlastní ochranu a sebeúctu. Připomeňte si, že máte právo na respekt a že vaše tělo není téma pro ponižující „vtipy“. Pokud se situace nezmění, může být užitečné vyhledat párové poradenství nebo individuální terapii, kde se naučíte efektivně chránit své hranice a zpracovávat pocity zahanbení. Klíčem je spojit otevřenou komunikaci, stanovení hranic a aktivní péči o vlastní psychickou pohodu, abyste se opět cítila bezpečně a sebejistě ve vlastním těle.

Jak má paní Jiřina pokračovat v komunikaci s manželem? Jak mi říct, že by si z ní neměl dělat legraci, protože jí to velmi ubližuje? Přečtěte si také příběh paní Radany, která si v dnešním světě připadá zbytečná a ztracená.