“Jsem v důchodu a dcera mě bere jako chůvu zdarma,” neví si rady Romana

Paní Romana (67) se do důchodu těšila. Věřila, že bude mít klid, sejde se s kamarádkami, bude si číst, chodit na kávičky. Jenže její dcera najednou ucítila, že bude mít chůvu zadarmo. A prosila svou mámu o občasnou pomoc. Jenže postupně jí začala využívat prakticky denně.

Jsem v důchodu a dcera mě bere jako chůvu zdarma

Když jsem šla do důchodu, těšila jsem se. Ne na nic velkého, jen na pomalejší rána, kávu bez spěchu, občasné setkání s kamarádkami. Měla jsem pocit, že po letech práce a starostí si konečně můžu trochu vydechnout. Dcera mi krátce po tom řekla, že bude občas potřebovat pomoc s dětmi. Nevadilo mi to. Naopak. Vnoučata mám ráda, těšila jsem se na ně. Když onemocněla, když nešla školka, když moje dcera nestíhala práci, vždycky jsem přišla. Brala jsem to jako samozřejmost. Jako něco, co se v rodině dělá.

Jenže „občas“ se postupně změnilo v „skoro každý den“. Ráno vstávám s budíkem. Ne kvůli sobě, ale abych stihla školku. Odpoledne běžím ze školy na kroužky, pak domů dělat úkoly. Když jsou děti nemocné, jsem s nimi celý den. Dcera si je vyzvedává večer – unavená, ale spokojená, že to zvládla. Já jsem unavená taky. Jenže jinak.

Starám se o své vnoučata

Kamarádky mi píšou, jestli zajdeme na kávu. Omlouvám se. Zase. Chtěla bych jet na výlet, jít na cvičení, jen tak si číst. Ale nemůžu. Mám povinnosti. A čím víc jich mám, tím méně si připadám jako babička, a tím víc jako neplacená chůva. Když jsem to dceři zkusila říct, urazila se. Prý jsem doma, prý nic nedělám. Prý potřebuje jen trochu pomoci. A já jsem najednou měla pocit viny, že chci něco pro sebe. Jako bych neměla právo být unavená. Jako by důchod znamenal, že jsem k dispozici. Jenže já už sílu nemám.

Miluji svá vnoučata. Ale cítím, že se ztrácím. Že můj život se smrskl na rozpis školky, kroužků a úkolů. A že když si dovolím říct „dost“, jsem ta špatná. Nevím, jak to dceři vysvětlit, aniž by to znělo jako odmítnutí. Nechci jí ublížit. Jen bych chtěla, aby pochopila, že i já mám svůj čas. A že babička není povinnost. Je to vztah. A ten se nedá vynutit.

Ke komentáři na situaci paní Romany nás inspirovala psycholožka Esther Wojcicki

Paní Romano,

to, co prožíváte, není nevděk ani sobectví, je to vyčerpání z role, která se nenápadně změnila z pomoci na povinnost. Do důchodu jste šla s očekáváním klidu a vlastního rytmu, ale místo toho jste znovu nastoupila do „plného úvazku“, jen bez pracovní smlouvy a bez práva říct stop. Vaše únava není jen fyzická, ale hlavně emoční: ztrácíte pocit, že váš čas patří vám. To, že své vnoučata milujete, s tím není v rozporu. Láska a dostupnost nejsou totéž. A když se tyto dvě věci zamění, vztah začne bolet.

Klíčové je uvědomit si, že hranice nejsou odmítnutí člověka, ale ochrana vztahu. Pokud budete dál fungovat na hraně sil, hrozí, že se ve vás začne hromadit tichá hořkost, a ta nakonec ublíží víc než klidně vyslovené „takhle to dál nejde“. Zkuste se svou dcerou mluvit ne v rovině výčitek, ale faktů a pocitů: „Pomáhám ti ráda, ale už je toho na mě moc. Potřebuju mít dny, které patří jen mně.“ Buďte konkrétní, domluvte si přesný rozsah pomoci (například určité dny nebo hodiny) a zbytek času si vědomě chraňte. Důchod není čekárna, kde máte být neustále k dispozici.

Možná se dcera nejprve urazí, to se stává, když někdo nebyl zvyklý hranice slyšet. To ale neznamená, že děláte něco špatně. Pocity viny, které cítíte, nejsou známkou morální chyby, ale dlouhodobého zvyku dávat sebe na poslední místo. Máte právo na svůj život, své přátele, své ticho i radost. Babička je vztah, který má být oboustranně naplňující, ne jednostranně vyčerpávající. Když si dovolíte být nejen „užitečná“, ale i živá a spokojená, dáváte tím dobrý příklad nejen dceři, ale i svým vnoučatům.

Jak má paní Romana chránit své hranice, svůj klid a soukromí? Lze to vůbec nějak, aby se našel kompromis? Přečtěte si také příběh paní Ireny, která má dilema - nechce se stěhovat na chalupu, ale manžel ano.