“Chci se postarat o svou mámu, ale manžel nechce, aby s námi bydlela,” je zoufalá Helena

Paní Helena (52) vždycky věděla, že se chce o svou mámu postarat, když to bude potřebovat. Bavili se o tom s manželem a on tvrdil, že je na tom stejně, také se chce o své rodiče postarat. Jenže nyní, když přišla situace a paní Helena se chce o mámu postarat, její manžel řekl ne. On s tchyní bydlet nebude.

Chci se postarat o svou mámu, ale ,manžel nechce, aby s námi bydlela

Nikdy jsem si nemyslela, že se jednou dostanu do situace, kdy budu muset vybírat mezi vlastní matkou a manželem. A přesto tady stojím. Uprostřed. Rozpolcená. Unavená. A nevím, co dál. Máma stárne. Není to ze dne na den, spíš pomalu, nenápadně. Ani jsem to nepostřehla. Stalo se to velmi nečekaně. Nejprve zapomínala drobnosti, pak jí začaly docházet síly. Dům, ve kterém žije celý život, je na ni najednou velký. Schody jsou vysoké, péče o topení, těžké nákupy a hlavně samota. Vidím to při každé návštěvě. Vidím, jak se snaží být statečná, jak mi tvrdí, že „to zvládá“, ale vím, že to říká hlavně proto, aby mě nezatěžovala. Abych si nedělala starosti.

Jenže já si je přirozeně dělám. Mám strach. Vychovala mě sama. Nikdy si nestěžovala. A teď cítím, že je řada na mně. Jsem tady, abych se o ni postarala a pomáhala ji, když to potřebuje. Vidím, že velký dům neutáhne a tak jsem se rozhodla, že ji přestěhuji k nám. Žijeme ve velkém domě, máme dva pokoje navíc. Přišlo mi logické, že to takhle bude. Jenže se objevil problém. A takový, který bych nečekala. Můj manžel.

Nechce bydlet s tchyní

Řekla jsem manželovi, že bych si maminku chtěla vzít k nám domů. Ne hned, jen na zkoušku. Aby nebyla sama. Abych se nebála každého telefonu. Myslela jsem si, že to pochopí. Že to vezme jako samozřejmost. Vždyť je to moje máma. A navíc jsme se o tom bavili a on tvrdil, že je to v pořádku, že i jeho rodiče budou potřebovat pomoc. Jenže on se okamžitě zatvrdil. Řekl to klidně, ale nekompromisně: „S tchyní žít rozhodně nebudu. Nechci to. Nezvládl bych to.“ Tvrdí, že potřebuje doma klid. Že se bojí, že by se musel přizpůsobovat, že by to narušilo náš vztah a jeho pohodlí, které si vybudoval. Že už tak máme svých starostí dost.

Prý chápe, že ji mám ráda, ale tohle je pro něj nepřijatelná představa. Seděla jsem naproti němu a měla pocit, že mluvíme každý jiným jazykem. On mluvil o komfortu. Já o odpovědnosti. On o hranicích. Já o svědomí. Teď ležím v noci v posteli a hlavou mi běží stejné otázky dokola. Co když ji tam nechám samotnou a něco se stane? Co když ji vezmu k sobě a rozpadne se naše manželství? Jak se mám rozhodnout? Co mám vlastně dělat? Jsem v koncích.

Ke komentáři na situaci paní Heleny nás inspirovali odborníci z Family Shepherd

Paní Heleno,

stojíte v mimořádně těžkém vnitřním konfliktu, kde proti sobě nestojí „dobro a zlo“, ale dvě legitimní loajality: k vaší matce a k vašemu manželství. Je velmi důležité říct hned na začátku, že to, co prožíváte, není selhání ani slabost – je to typická situace tzv. pečující generace, která se ocitá sevřená mezi odpovědností a vlastními vztahy. Vaše svědomí se ozývá hlasitě, protože jste byla vychovaná k odpovědnosti a sebezapření, zatímco potřeby manžela ve vás mohou nevědomě spouštět pocit, že „myslí na sebe“. Z psychologického hlediska ale platí, že manželovo odmítnutí není nutně sobectví, může to být realistické uvědomění si vlastních limitů, které je pro dlouhodobé fungování rodiny klíčové.

Důležité je, abyste se nepokoušela řešit situaci stylem „buď–anebo“. Přestěhování vaší matky k vám domů není jediná forma péče, i když se tak teď může jevit. Péče nemusí znamenat fyzické soužití, může mít podobu zajištění asistované péče, pravidelných návštěv, úprav bydlení, terénních služeb nebo hledání menšího, bezpečnějšího bydlení blízko vás. Pokud byste šla proti jasné hranici svého manžela, riskujete, že se z pomoci stane dlouhodobý zdroj napětí, resentimentu a vyčerpání, což by ve výsledku mohlo poškodit všechny, vás, manželství i vaši matku. Zdravá péče o rodiče nevzniká z viny, ale z udržitelného rozhodnutí.

Doporučuji vám otevřít s manželem rozhovor, který nebude o přesvědčování, ale o hledání společného řešení: „Potřebuji pomoct najít způsob, jak se o mámu postarat, aniž bychom zničili náš vztah.“ Současně je velmi podstatné zapojit do rozhovoru i vaši matku – pokud je toho schopná – a realisticky pojmenovat, co ještě zvládá a co už ne. A nakonec: nezapomeňte se ptát i sama sebe, kde končí pomoc a začíná sebezničení. Nejste povinna zopakovat vzorec obětování se, ve kterém jste vyrůstala. Péče, která bere ohled i na vás, není krutost – je to dospělé, zodpovědné rozhodnutí.

Jak se má paní Helena rozhodnout? Stojí na křižovatce a netuší, co dál. Zvolit mámu? Nebo manželství? Přečtěte si také příběh paní Michaely, která sponzoruje skrz mámu svého bratra, aniž by o tom tušila.