“Moje dcery se o mě nechtějí starat a hádají se o to, co se mnou dál,” je smutný Aleš

Pan Aleš (74) vychoval po smrti manželky své dvě dcery sám. Snažil se jim nahradit oba rodiče a podle svých slov pro ně udělal maximum. Dnes, kdy už kvůli zdravotním problémům potřebuje větší pomoc, má pocit, že se ho dcery snaží spíš zbavit.

Moje dcery se o mě nechtějí starat

Když moje manželka zemřela, byly holky ještě malé. Rakovina mi vzala ženu mého života, lásku mého života. Byl jsem úplně na dně. Najednou jsem zůstal sám na všechno. Chtěl jsem za ní, moc chtěl. Jenže jsem měl dvě dcery. Malé, které potřebovaly mou pomoc a péči. Nemohl jsem je tady nechat. Ráno jsem je chystal do školy, dělal culíky, pral, vařil, večer seděl u úkolů a poslouchal jejich trápení. Když měly horečku, nespal jsem. Když jim někdo zlomil srdce, seděl jsem s nimi v kuchyni dlouho do noci.

Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že bych něco nezvládl nebo že je to moc těžké. Byly to moje děti a já je miloval víc než sebe. Celý život jsem pracoval a snažil se, aby se necítily špatně. A dnes? Dnes mám pocit, že jsem jen starý problém, který se nikomu nehodí do života. A jsem přítěž, která se musí brzy vyřešit.

Jsem starý a nemocný

Zdraví už mi neslouží jako dřív. Hůř chodím, nezvládnu všechno doma sám a občas potřebuju pomoc. Jenže místo pocitu bezpečí vidím, jak si mě moje dcery mezi sebou přehazují. Jedna říká, že má práci a rodinu, druhá zase, že nemá prostor a potřebuje žít svůj život. Když si myslí, že je neslyším, baví se o tom, kdo se o mě bude muset postarat, jako bych byl nějaký balík navíc. Strašně to bolí. Já po nich nechci, aby kvůli mně obětovaly celý život. Jen jsem si asi naivně myslel, že ve stáří nebudu úplně sám. Že budu mít pocit, že někam patřím. Místo toho si připadám jako přítěž, která překáží. Péči si můžu zařídit, pomoc taky, ale čas, který se mnou mé dcery stráví mi nikdo nevynahradí. Někdy sedím doma a přemýšlím, jestli si moje dcery vůbec uvědomují, kolik let jsem tu byl pro ně já. Nevím, jestli mám ještě bojovat o jejich blízkost, nebo přijmout, že dnešní svět už na staré lidi prostě nemá čas. Co byste dělali na mém místě?

Ke komentáři na situaci pana Aleše nás inspiruje psychologický autor Tim Lott

Pane Aleši,

děkuji vám za velmi otevřené a bolestné sdílení vašeho příběhu. Je z něj cítit obrovská láska, obětavost i roky péče, které jste svým dcerám věnoval po smrti manželky. Zůstal jste na všechno sám, a přesto jste své děti vychoval s maximální péčí a podporou. O to víc nyní bolí pocit, že ve chvíli, kdy pomoc a blízkost potřebujete vy, jako by se mezi vámi objevila vzdálenost a nejistota, kam vlastně patříte.

Vaše dcery vás pravděpodobně nemilují méně, než jste doufal, ale mohou být zahlcené vlastním životem, strachem ze stárnutí a odpovědnosti, kterou si nechtějí připustit. To však neznamená, že vaše bolest není skutečná. Bylo by důležité s nimi mluvit ne o povinnosti péče, ale hlavně o vašich pocitech osamění a potřebě obyčejné lidské blízkosti. Často totiž děti slyší hlavně praktickou stránku pomoci, ale neuvědomí si, že rodiče nejvíc trápí pocit, že už nejsou důležitou součástí jejich života. Zároveň zkuste hledat i jiné zdroje podpory, přátele, komunitu nebo služby, které vám mohou ulevit, aby celý váš pocit bezpečí nestál jen na dcerách.

To, co jste pro své děti udělal, nezmizelo a neztrácí hodnotu jen proto, že dnes prožíváte zklamání. Byl jste pro ně oporou v nejtěžších chvílích a právě díky vám mohly vyrůst v dospělé ženy. Máte právo toužit po blízkosti, úctě a zájmu, není to slabost ani sobeckost. Nezavírejte své srdce před nimi ani před životem, protože vaše hodnota není menší jen proto, že dnes potřebujete pomoc vy.

Jak má pan Aleš zvládnout pocit, že je nechtěný? Jak dcerám říct, že mu nejde ani tak o to, aby se o něj nonstop staraly, ale aby s ním trávily čas? Přečtěte si také příběh paní Elišky, které v manželství chybí intimita a něžnosti.