"Dělilo nás rovných 40 let, přesto to byla největší láska mého života. Když Josef zemřel, odešel kus mého srdce," smutní Jana

Poslechněte si příběh paní Jany (39 let) tak, jak nám ho poslala do redakce: Na začátku jsem se bála, co na to řekne rodina. Moji rodiče byli mladší než on a mohla bych být jeho vnučkou. Jenže když se člověk zamiluje, přestane řešit tabulky a normy a co, jak má či nemá být. Když jsem s ním byla, cítila jsem, že žiju. Čas s ním byl jiný. Dny měly hlubší význam, rozhovory trvaly celé večery a i obyčejná procházka parkem působila jako nejromantičtější chvíle mého života. Josef mě učil trpělivosti, porozumění a ukazoval mi svět v souvislostech, o kterých jsem dřív ani nepřemýšlela.

Dělilo nás rovných 40 let, přesto to byla největší láska mého života

Nebyla to ale cesta bez překážek. Moji přátelé se na mě dívali nechápavě a některé kamarádky se ode mě odtáhly. Nechápali, jak mohu milovat muže, který už má svůj život za sebou, jak říkali. Jenže oni neviděli to, co jsem viděla a hlavně cítila já. Neviděli jeho laskavé oči, jeho vřelost, jeho schopnost dát pocit bezpečí. Nevěděli, že s ním nikdy nebylo ticho prázdné, ale naplněné klidem. Čím častěji jsme spolu byli, tím víc se náš vztah prohluboval. Nemohli jsme plánovat desítky let dopředu, ale o to víc jsme si vážili každého prožitého dne. Milovala jsem jeho příběhy z mládí, kdy mi vyprávěl o době, kdy byl vojákem, o cestách, o lidech, které potkal. Každý příběh byl pro mě jako malý poklad. A on zase rád poslouchal mé sny, cíle a plány, i když věděl, že u některých už nebude. Přesto mě podporoval a říkal, že mám žít naplno.

Jednoho dne ale přišla zpráva, které jsem se bála od samého začátku. Josef vážně onemocněl. Nemoc byla rychlá a neúprosná. Trávila jsem s ním každou možnou chvíli, držela ho za ruku a šeptala mu, že ho miluju. Viděla jsem, jak mu ubývají síly, ale nikdy nepřestal být statečný a klidný. Krátce předtím, než odešel, mi řekl, že náš příběh byl pro něj důkazem, že láska nemá hranice věku ani času. A pak odešel. Ten den, kdy zemřel, jsem měla pocit, že zemřel také obří kus mého srdce. Byla to bolest, kterou jsem si neuměla představit. Ale zároveň ve mně zůstal hluboký vděk. Málokdo má to štěstí prožít lásku tak silnou, že se vryje do duše navždy. Často se k němu vracím ve vzpomínkách, v jeho slovech, v malých gestech, která mi připomínají, že tu byl a že mě skutečně miloval.

Americký psycholog Robert Firestone kdysi řekl: „Vztahy, které se zdají být neobvyklé nebo nesourodé, často ukazují nejhlubší sílu lásky. Ta dokáže překonat rozdíly v kultuře, věku i očekávání.“

Jeho slova přesně vystihují to, co jsem s Josefem zažila. Ať už si o našem vztahu kdokoliv myslel cokoliv, pro nás to byla pravda a opravdovost. Dnes už vím, že věk je jen číslo a že skutečná láska se neptá, zda je to správné. Prostě přijde, zaplaví vás a zůstane, i když ten, koho milujete, už není po vašem boku. Josef mě naučil, že se nemám bát milovat a hlavně žít naplno a podle svého, i když vám spousta lidí nechápe. A já vím, že tu část svého srdce, která odešla s ním, nikdy nezacelím ani nezaplním, i kdybych si to sebevíc přála. Ale i tak bych neměnila. Protože mít možnost milovat a být milována, byť na kratší dobu, než bych si přála, je za mě veliký dar, který převáží všechnu momentální bolest.

“Po třiceti letech jsem zjistila, že ho nikdy nemiluji. Jen jsme spolu nějak zůstali,” píše smutně Milena