“Po třiceti letech jsem zjistila, že ho nikdy nemiluji. Jen jsme spolu nějak zůstali,” píše smutně Milena

Paní Milena si brala manžela před třiceti lety. Všichni jim říkali, že jsou pro sebe jako stvoření. Oba byli klidní, věděli, co chtějí a nijak zvlášť nevybočovali z průměru. Žili si svůj život, který byl pohodový. Měli dobré i špatné dny, jako všechna manželství. Jenže najednou si paní Milena připustila jednu důležitou věc. A nyní neví, co dělat. Přiznala si, že manžela nemiluje. A to je šok, který si způsobila po třech dekádách společného života.

Sedím u kuchyňského stolu, na kterém chladne káva. Děti jsou dávno z domu. V bytě je ticho, které dřív tolik rušilo, ale teď ho někdy vítám. A někdy z něj šílím. V tom tichu totiž slyším pravdu, kterou jsem si celé roky nepřipouštěla. Můj muž byl dobrý manžel. Nikdy mě nebil. Neopíjel se. Jen... tam nikdy nic nebylo. S Františkem jsme se poznali na škole. On studoval strojárnu, já pedagogiku. Všichni říkali, že jsme pěkný pár, oba klidní, rozumní, tak nějak „vhodní“ jeden pro druhého. A tak jsme se vzali. A pak už to jelo. Hypotéka. Práce. Děti. Kroužky. Chorvatsko. Nový kotel. Vánoce. Rodičovské schůzky. Byla jsem pořád v běhu. Nikdy nebyl čas se zastavit a zeptat se: Jsem šťastná? Nevím, kdy se to zlomilo. Možná, když naše nejmladší dcera odešla studovat do Brna. Najednou byl čas. A prázdno.

Uvědomila jsem si to

Franta se nijak nezměnil. Pořád chodí do práce, večer sedí u televize, v neděli umývá auto. Ale já ho najednou vidím jinýma očima. Nebo spíš poprvé doopravdy. A zjišťuju, že ho vlastně vůbec neznám. A co hůř, že k němu nic necítím. Že jsem k němu možná nikdy nic necítila. Byl to prostě dobrý chlap. Tak jsem s ním zůstala. Jenže život není jen o tom „přežít“. Vždycky jsem si říkala, že musím být vděčná. Ale teď se ptám: a kdo je vděčný mně? 

Celý život jsem sloužila druhým. Dětem, svému manželovi, škole. Vařila jsem, radila, podporovala. Ale když si dnes sednu do křesla, nečeká mě vděk, ani vřelost. Jen Franta, který zapne zprávy, a já, která se dívá z okna. Začala jsem si psát deník. Věty typu „chci znovu začít žít“ mi nejdřív připadaly patetické. Ale čím dál víc si uvědomuju, že je to to jediné, co mě drží nad vodou. Je mi čtyřiapadesát. Nejsem mladá, ale ještě nejsem stará. Můžu to zkusit jinak. Jenže mám strach. Co když tím všem kolem ublížím? Co když mi budou děti vyčítat, že jsem jim zničila představu o „šťastném manželství“? A co když to nedokážu?

Nejlepší odpověď na situaci paní Mileny psychoterapeutka Barbora Kohoutová:

To, co paní Milena popisuje, je velmi silné a zároveň poměrně časté téma, se kterým se psychologové v praxi setkávají. Po třiceti letech společného života přichází období, kdy se přirozeně mění životní role, děti odcházejí z domova, pracovní nasazení se postupně snižuje a do popředí se dostává otázka osobního naplnění a smyslu. Tomuto momentu se někdy říká „krize prázdného hnízda“ či „existenciální bilance“. Paní Milena si dovolila zastavit se a nahlédnout pravdu, kterou dříve překrýval každodenní shon. Její pocity neznamenají, že by selhala, ani že by její manželství bylo „špatné“ Spíše ukazují, že nyní přichází nová životní etapa, v níž touží po autentičtějším prožívání. Je přirozené cítit strach z toho, co změna přinese, protože je spojená s nejistotou i možnou reakcí blízkých. Z psychologického hlediska je ale důležité, aby paní Milena své potřeby nezlehčovala a nepovažovala je za sobecké, jde o zdravý signál vnitřního růstu. Prvním krokem může být otevřený dialog s manželem, který doposud žil v přesvědčení, že je vše v pořádku. Dalším pak hledání vlastních cest k naplnění, ať už skrze nové aktivity, osobní seberealizaci nebo terapii, kde by mohla bezpečně zkoumat, co skutečně potřebuje. Její příběh ukazuje, že i po třiceti letech vztahu je legitimní hledat odpověď na otázku: „Co znamená být opravdu šťastná?“ A že nikdy není pozdě začít hledat novou kvalitu života.

Jak má paní Milena dál postupovat? Ohlédnout se za dosavadním životem a v manželství zůstat, i když zjistila, že manžela nemiluje? Nebo odejít a začít znovu? Co byste jí poradili vy? Přečtěte si také příběh paní Jany, která táhne vše sama, ale její manžel si užívá důchodu a klidu.