"V padesáti jsem se zamilovala do ženy. Můj život má konečně správný smysl," píše paní Alena

Padesátka bývá pro mnoho žen obdobím bilancování. Děti už jsou často dospělé, kariéra ustálená a člověk má konečně čas přemýšlet nad tím, co vlastně chce pro sebe. Jenže právě tehdy může přijít něco, co všechno dosavadní jistoty zpochybní. Může to být nový zájem, nový směr v životě, ale také nový člověk, který otevře dveře k emocím, o nichž si žena myslela, že už je dávno zapomněla. A právě to se stalo paní Aleně (54 let).

V padesáti jsem se zamilovala do ženy, můj život má konečně správný smysl

Láska v zralém věku bývá jiná. Nejde o poblouznění ani o snahu někomu něco dokazovat. Je upřímná, klidná, ale o to silnější. Když se pak navíc vymkne očekáváním společnosti, bývá o to víc zásadní. Přesně tak to cítila i Alena, která se po padesátce zamilovala do ženy. Sama říká, že to nebylo nic, co by plánovala, ale že právě tehdy její život konečně dostal smysl. „Nikdy bych nevěřila, že něco takového řeknu,“ vzpomíná Alena. „Celý život jsem žila podle představ, které ode mě měla rodina i okolí. Měla jsem manžela, dvě děti, práci, všechno, co se od ženy očekává. Ale uvnitř mě něco chybělo. Něco, co jsem neuměla pojmenovat.“

Tím, co chybělo, byla opravdovost, pocit, že může být sama sebou bez strachu z odsouzení. Zlom nastal, když potkala Martu. Seznámily se na kurzu kresby, kam se Alena přihlásila po rozvodu. „Byla úplně jiná než kdokoliv, koho jsem do té doby znala. Všechno brala s lehkostí, smála se, měla v sobě klid a sílu zároveň. Nejdřív jsme si jen povídaly, pak spolu trávily víc času. A jednoho dne jsem si uvědomila, že na ni myslím každé ráno, než otevřu oči,“ říká Alena tiše.

Měsíce plné strachu

První měsíce byly plné rozporů. Alena se bála, že ji rodina nepochopí. Přemýšlela, co řeknou děti, známí, sousedé. Ale nakonec zvítězil pocit, že poprvé v životě žije doopravdy. „Nebylo to o pohlaví, ale o duši. Marta mě naučila vnímat věci jinak. Naučila mě, že láska není o tom, komu ji smíme dávat, ale o tom, že ji dáváme naplno,“ vypráví. Jejich vztah dnes trvá už čtyři roky. Žijí spolu v malém domku za městem, pěstují bylinky, malují a často cestují. Alena říká, že teprve teď cítí klid. „Mám pocit, že konečně dýchám. Jako bych předtím žila jen napůl. Je zvláštní, jak dlouho může člověk potlačovat sám sebe, jen aby vyhověl představám jiných.“ Zpočátku to nebylo jednoduché ani pro děti, ale časem pochopily, že jejich matka je šťastná. A právě to je pro ně to nejdůležitější.

„Nejdřív se bály, že přicházím o rozum,“ směje se Alena, „ale pak viděly, že jsem po letech opravdu spokojená. A že to, co mám s Martou, je skutečné.“ Příběh Aleny ukazuje, že nikdy není pozdě začít znovu. Život se nedá naplánovat a láska si najde cestu i tam, kde bychom ji nečekali. Ať už má jakoukoli podobu, stojí za to ji žít. Protože právě ona dává životu smysl, bez ohledu na věk, okolnosti nebo předsudky. Psychologové se shodují, že najít pravou lásku je to, co by pro každého člověka mělo být stěžejní. Ne to, do koho se nakonec zamilujete a komu bude patřit vaše srdce. 

K situaci paní Daniely se vyjadřuje koučka Kamila Kopecká:

"Lidé mají právo zamilovat se do koho chtějí a měli by vždy následovat hlas svého srdce. Jen tak mohou dojít do fáze, kdy se cítí šťastní a naplnění. To je v době, kdy celá řada vztahů nevydrží alfou a omegou. A to bez ohledu na to, co na to nakonec řekne rodina nebo přátelé, protože to v konečném důsledku není vůbec podstatné. V takové situaci je třeba myslet na to, že je to váš život a vaše štěstí, to vy nakonec půjdete po cestě, kterou jste si vybrali, rodina a přátelé by vás měli podpořit a pokud to nepochopí, nemůžete a ani byste neměli na ně brát sebemenší ohled."

“Moje dcera mi dělá jen ostudu. Nemá děti ani manžela. A to jí je přes třicet,” je zahanbená Markéta