“Syn mi řekl, ať nepočítám s tím, že o mě bude pečovat,” je smutná Eva. S pochopením radí psychoterapeutka Dagmar Pechová

Paní Eva (69) se dostala do situace, která ji zaskočila a zranila. V rozhovoru se svým synem narazila na jeho jasné odmítnutí, které se týkalo budoucnosti a péče. Slova, která zazněla, v ní vyvolala smutek i pochybnosti o jejich vztahu.

Syn mi řekl ať nepočítám s tím, že o mě bude pečovat

Seděli jsme spolu u stolu a bavili se úplně normálně. Ani nevím, jak jsme se k tomu tématu dostali. Možná to byla jen nevinná poznámka o stáří, o tom, jak člověk jednou potřebuje pomoc druhého člověka a většinou ji hledá právě v rodině a svém okolí. A on najednou úplně klidně řekl, že ať s ním rozhodně nepočítám. Že na to nemá čas. Že mě rozhodně nebude přebalovat nebo dělat nějakou „podřadnou práci“.

Zůstala jsem na něj koukat a chvíli jsem ani nevěděla, co mu na to mám říct. Ten tón, ta jeho jistota… jako by mluvil o někom cizím, ne o své vlastní mámě. V tu chvíli se mi sevřelo hrdlo a nemohla jsem se nadechnout. Vždyť já jsem ho přebalovala, když byl malý. Starala jsem se o něj, když byl nemocný, když něco potřeboval. A nikdy mě nenapadlo, že bych to brala jako něco podřadného nebo snad špatného.

Pořád jeho slova slyším

Od té doby mi ta slova pořád zní v hlavě a přemýšlím nad tím, co mi vlastně syn řekl. Snažím se si říct, že to možná řekl jen tak, bez přemýšlení. Že si neuvědomil, jak to zní a co to znamená. Ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc mě to bolí. Nejde ani o to, jestli se o mě jednou bude starat. Jde o ten postoj. O to, že něco, co já vnímám jako přirozenou součást vztahu, on vidí jako něco podřadného, co se ho netýká.

Najednou mám strach z budoucnosti. Z toho, že jednou zůstanu sama a odkázaná na cizí lidi. A taky přemýšlím, kde jsme se jako rodina minuli. Jestli jsem něco nezanedbala, jestli jsem ho nevychovala jinak, než jsem chtěla. Nechci ho do ničeho nutit, ale zároveň mě to hluboce zraňuje. Jak s ním o tom mluvit, aby pochopil, co ve mně jeho slova zanechala – co byste dělali na mém místě?

Vyjádření psychoterapeutky Dagmar Pechové

Evo, to, co jste zažila u toho stolu, je hluboce zraňující a vaše bolest je naprosto oprávněná. Syn vám jednou větou sdělil, že péče o vlastní matku je pro něj něco podřadného. Nechápete, jak mohl taková slova vyslovit, ale stalo se a teď s tím musíte nějak žít. Šok, sevření v hrdle a ticho, ve kterém jste nevěděla co říct, dávají naprostý smysl. Přemýšlíte, kde jste udělala chybu ve výchově. Jenže syn má dnes svůj vlastní život, své hodnoty, svůj způsob uvažování o světě. Formovala ho spousta věcí, které daleko přesahují vaši výchovu. Roky ve škole, přátelé, partnerka nebo manželka, pracovní prostředí. Tohle není jen o vaší výchově. Je to o tom, kým se on stal a co si myslí, že smí říct vlastní matce. Strach z budoucnosti, který teď cítíte, je pochopitelný

Ale dovolte mi říct jednu věc přímo. Na péči v nemoci nebo ve stáří nemáte nárok jen proto, že jste dobrá matka. Svět funguje jinak a čím dřív si to pojmenujete, tím lépe pro vás. Pečovatelské služby, komunity, dobří přátelé, to jsou věci, které si můžete začít budovat teď, dokud máte čas a energii. Nespoléhejte na syna. Pokud svou budoucnost postavíte jen na synově pomoci, každé jeho odmítnutí vás bude bolet víc než to první. V tuto chvíli je ale důležitější ta věta samotná, kterou syn vyslovil. O té je potřeba s ním mluvit. Ne o budoucnosti, ne o tom, kdo co slíbil nebo neslíbil. Jen o tom, jak vám bylo. Řekněte mu přesně to, co jste napsala mně. Že ta slova v sobě pořád nosíte. Že jste ho přebalovala a nikdy vás nenapadlo, že by to mohlo být podřadné. Že nevíte, jak si mohl myslet, že to lze říct takhle, u stolu, jako by šlo o počasí. Nečekejte, že se omluví nebo že cokoliv změní. Ale mějte spolu ten rozhovor, protože vy to potřebujete říct a on to potřebuje slyšet. Pokud zjistíte, že takový rozhovor sami nezvládnete nebo že se točíte v kruhu, zvažte rodinnou terapii. Není to slabost. Je to způsob, jak říct věci, které se doma říkají těžko, za přítomnosti někoho, kdo uhlídá, aby se opravdu slyšeli oba. Zasloužíte si syna, který vás vidí. Pokud vás dnes nevidí, řekněte mu to. Nahlas.

Psychoterapeutka a koučka Ing. Dagmar Pechová

Jsem psychoterapeutka s více než 3 000 hodinami práce s klienty. Profesně jsem prošla manažerskými pozicemi v rodinné firmě i v korporátním prostředí a pracovala jako interní kouč. Zkušenost s různými pracovními prostředími, tlakem na výkon a přetížením mě postupně přivedla k psychoterapii, která umožňuje pracovat i s tím, co nejde změnit jen vůlí. Absolvovala jsem daseinsanalytický psychoterapeutický výcvik akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a studovala na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. V terapii se zaměřuji především na vztahy, úzkosti a vyhoření. Nabízím bezpečný a důvěrný prostor, kde není potřeba nic dokazovat ani zvládat. Dokážu porozumět rozmanitým životním situacím i způsobům prožívání. Pracuji citlivě, poctivě a do hloubky, s respektem k jedinečnosti každého člověka.Součástí mé práce může být také práce se sny a imaginacemi, které otevírají prožitková témata, k nimž se nelze dostat jen racionálním přemýšlením. Pracuji online i osobně a najdete mě také na platformě Terapie.cz. 

Jak má paní Eva reagovat na to, co jí její syn řekl? Má právo po něm požadovat péči nebo je přirozené, že to děti nechtějí dělat? Kde je hranice, co je dobře a co je špatně? Přečtěte si také příběh paní Terezy, která je ze všeho unavená a nešťastná.