“Manžel zemřel a já si po čase našla partnera. Syn se s tím nesrovnal a ztropil scénu,” stěžuje si Ivana. Pavel Pařízek odpovídá

Někdo potřebuje přátelé, aby se cítil po smrti někoho blízkého lépe, jiný sedí doma a uzavře se před světem. Paní Ivana (45) Iva si po smrti manžela našla po půl roce nového partnera. Její malý syn to však nese velmi těžce. Co má Iva dělat? Rozejít se s partnerem a být se synem, nebo synovo přání nerespektovat a dál být s partnerem? Vypadá to jako cesta do slepé uličky.

Po čase po manželově smrti jsem si našla partnera

Mám pocit, že ta bolest a problémy nikdy neskončí. Můj manžel byl skvělý chlap. Milovala jsem jeho a on mě. Před pěti lety se nám narodil syn a štěstí jsme mohli rozdávat. Před rokem a půl přišla rána jak z čistého nebe - manželovi byla diagnostikována smrtelná nemoc. Ta bezohledně a nemilosrdně postupovala a její průběh nebylo možné zastavit, jen zmírnit. Moc času nám nezbývalo. Byl to šok, dlouho jsem se s tím nemohla vyrovnat. Nakonec jsme s manželem podnikali všechno, co mu zdraví dovolilo - výlety, dovolené, seskok padákem, společné večeře,... Šlo nám zejména o to mít hodně zážitků se synem. Fotili jsme, abych měla pro syna vzpomínky. Manžel zemřel po roce od zjištění nemoci. Když jsem zařídila pohřeb a všechny formality, nastalo období, kdy jsem synovi trpělivě vysvětlovala, že tatínek se na nás dívá z nebíčka.

Byla jsem sama

Syn mě hodně zaměstnával, ale jakmile jsem ho uložila, měla jsem volný čas. A ten jsem trávila pláčem nebo myšlenkami na manžela. Strašně mi chyběl někdo, kdo by mě objal, dal mi pusu a usmál se na mě. Po půl roce jsem potkala v práci nového kolegu. Žil ve vedlejším městě, k nám do firmy dojížděl jednou týdně. Po dvou týdnech jsme si zašli na kávu a já jsem měla pocit, že žiju. Samozřejmě, že se mi do mysli i do snů vkrádal můj manžel. Ptala jsem se sama sebe, jestli nedělám něco špatně? Neměla bych sedět doma? Nebo být celý život sama? Scházeli jsme se s novým partnerem asi dva měsíce, když projevil zájem poznat mého syna. Vymysleli jsme společný výlet do zoo. A už tam začal problém.

Syn se s tím neumí srovnat, udělal scénu

Výlet probíhal dobře, dokud jsme si nedali s přítelem pusu. V tu chvíli můj syn ztropil scénu, křičel, plakal až jsme museli odejít. Uklidnil se až poté, co jsme se dostali domů. Sami dva. Od té doby, kdykoliv zmíním přítele, že bychom mohli jít do parku nebo společně cokoli podniknout, začne znovu křičet, že on s ním nebude, nechce ho vidět a podobně. Jsem bezradná. Nevím totiž, co dělat. Syn s mým přítelem nevyjde, hned hysterčí. Mám kvůli tomu zůstat sama celý život? Co když se už nenajde muž, kterého bude můj syn akceptovat? Nechci zůstat sama, potřebuji vedle sebe někoho blízkého.

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Pocity Ivany ohledně nového vztahu jsou zcela normální. Touha po blízkosti a opoře druhého člověka je přirozená a není na ní nic špatného. Zároveň je ale třeba brát ohled na syna, pro kterého je přijetí nového partnera matky velmi náročné. Ztratil milovaného tatínka a může mít pocit, že nový muž v matčině životě ohrožuje vzpomínku na něj nebo jeho místo v rodině. Iva by měla se synem o jeho pocitech otevřeně mluvit, ujistit ho o své lásce a vysvětlit mu, že nový partner nenahrazuje tatínka.

Zároveň by měla respektovat synovy hranice a dát mu čas, aby si na novou situaci zvykl. Není nutné, aby se syn s novým partnerem vídal často, stačí postupné seznamování formou občasných společných aktivit. Matka by se neměla vzdávat vlastního života a štěstí kvůli synovi, ale zároveň by měla postupovat citlivě s ohledem na jeho prožívání. Může být užitečné vyhledat odbornou pomoc, například formou rodinné terapie, kde by mohli společně pracovat na přijetí změn a budování nových vztahů.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Přečtěte si také případ paní Marie: “Mám milence a necítím vinu ani se nestydím, manžel už je roky k ničemu.”