„Žárlí ten, kdo miluje, tvrdí můj partner, který mě kontroluje všude,“ je rozladěná a překvapená Ester

Paní Ester (52) si našla po nepovedeném manželství partnera. Přišlo jí, že byl milý, hodný a spokojený s tím, že si našel milou ženu. Jenže najednou začal žárlit. A to velmi nepříjemně, hodně a na věci, které jsou úplně banální. Tvrdí, že žárlí ten, kdo miluje, takže je to vlastně vyznání lásky.

Žárlí ten, kdo miluje, tvrdí můj partner, který mě kontroluje všude

Když mi to řekl poprvé, znělo to skoro hezky. „Žárlím, protože tě miluju.“ Usmála jsem se tehdy. Po letech manželství, které skončilo tichem, odcizením a pocitem, že jsem neviditelná, bylo vlastně příjemné být pro někoho důležitá. Zajímal se o mě. Chtěl vědět, kdo jsou mí přátelé, jaké mám zvyky, kdo jsou mí kolegové a podobně. Bylo mi dvaapadesát, za sebou rozvod, děti už dávno žily svůj život a já si říkala, že jsem konečně potkala muže, kterému na mně záleží. Nehrnula jsem se někam po hlavě, to určitě ne. Jen jsem si užívala, že jsem spokojená a můžu se zase smát.

Jenže postupně se věci začaly měnit. Nejdřív to byly drobnosti. Kdo mi píše. Proč mi volá kolega. Proč jsem byla v práci o deset minut déle. Proč jsem si vzala jiné šaty než obvykle. Všechno vysvětlitelné, všechno „jen ze zájmu“. A pokaždé stejná věta: „Víš, že já prostě žárlím. To máš z lásky.“ Začala jsem si dávat pozor. Nechtěla jsem ho dráždit. Omezila jsem setkání s přáteli, některým lidem jsem přestala brát telefon. Ne proto, že by mi to zakázal. Ale protože jsem nechtěla poslouchat další výslechy. Další otázky, další napětí. Časem už nekontroloval jen moje zprávy. Kontroloval můj čas, moje nálady, moje reakce.

Jsem prý přecitlivělá

Když jsem se ohradila, řekl, že přeháním. Že jsem přecitlivělá. Že kdyby mi na něm záleželo, chápala bych ho. A já se začala ptát sama sebe, jestli nemá pravdu. Nejhorší bylo, že jsem měla strach z jiné možnosti. Z toho, že bych zase zůstala sama. Už jednou jsem byla vdaná a zůstala sama. Pamatuju si ty večery v tichém bytě, kdy jsem měla pocit, že svět běží beze mě. Nechci se tam vracet. Nechci znovu začínat. Nechci být ta „sama“. A tak jsem si dlouho říkala, že je lepší trochu ustoupit. Přizpůsobit se. Vždyť on mě přece miluje. Nebo aspoň říká, že ano.

Jenže někde hluboko ve mně se ozývá tichý hlas. Hlas, který se ptá, jestli láska má bolet. Jestli má znamenat strach z další hádky. Jestli je normální, že se bojím říct pravdu jen proto, aby byl klid. Jestli žárlivost opravdu znamená lásku, nebo jen potřebu mít nad někým kontrolu. Nevím, jestli mám odejít. Nevím, jestli mám sílu být zase sama. Ale začínám tušit, že být sama možná není to nejhorší. Možná je horší být s někým a přitom se cítit svázaná, hlídaná a menší, než jsem bývala.

K odpovědi na situaci paní Ester nás inspiroval sociolog Dr. Jacqui Gabb

Paní Ester,

to, co popisujete, není „jen žárlivost z lásky“, ale postupné posouvání hranic, které vás stojí svobodu, klid i kontakt se sebou samou. Je velmi typické, že kontrola začíná nenápadně a je zabalená do slov o lásce a starosti. Váš vnitřní hlas, který se ozývá, je zdravý a upozorňuje vás, že se ve vztahu necítíte bezpečně. Láska totiž nevede k tomu, že se bojíme říct pravdu, že si hlídáme každé slovo nebo že se vzdáváme lidí a aktivit, které máme rádi, jen aby byl „klid“.

Je důležité si uvědomit, že to, že se přizpůsobujete, neuklidňuje jeho žárlivost, naopak ji posiluje. Každý ústupek potvrzuje, že kontrola funguje. Když vás označuje za přecitlivělou, zpochybňuje vaši realitu a nutí vás pochybovat o vlastních pocitech. To je velmi vyčerpávající a dlouhodobě to narušuje sebevědomí. Zkuste si položit jednoduchou otázku: jsem v tomto vztahu víc sama sebou, nebo míň? Odpověď většinou bývá jasná a není potřeba ji dál obhajovat.

Strach ze samoty je po rozvodu pochopitelný, ale samota není totéž co osamění. Být sama může bolet, ale být v nepohodlném vztahu, kde se cítíte hlídaná, menší a neustále ve střehu, bolí pomalu a každý den. Pokud se rozhodnete zůstat, je nutné jasně a pevně nastavit hranice a sledovat, zda je partner ochoten je respektovat, ne slovy, ale chováním. Pokud ne, není to selhání z vaší strany, ale informace. Vy už víte, že láska nemá bolet. Teď je důležité, abyste si dovolila dát váhu tomu, co cítíte, a chránila sebe, i kdyby to znamenalo udělat krok do neznáma.

Paní Ester netuší, jak se má k žárlivosti ve vztahu postavit. Co vlastně dělat? Zůstat, nebo od partnera odejít? Přečtěte si také příběh paní Lídy, která se musela po smrti svého otce vypořádat s novou macechou.