“Moje máma ze mě vysává energii. Já už takhle nechci žít,” je zoufalá Iveta

Paní Iveta (52) má s matkou vztah, který ji dlouhodobě vyčerpává. Místo podpory a klidných chvil přichází při každém setkání vlna negativity, stížností a nespokojenosti. Iveta se snaží situaci pochopit i změnit, ale čím dál víc cítí, že to má dopad i na její vlastní psychiku.

Máma ze mě vysává energii

Někdy mám pocit, že jakmile se s ní sejdu, všechno ztěžkne. Stačí pár minut a už slyším, co všechno je špatně. Doma, ve světě, v jejím životě, v mém životě. Lidé jsou zlí, svět je nebezpečný, nikdo jí nepomůže, všechno jde k horšímu. Když čeká u doktora, je to nespravedlivé, měla by jít přece jako první, ostatní mohou počkat. Když jí někdo nepomůže s taškou, je to důkaz, že lidé jsou bezohlední. A i když jí někdo pomůže, stejně si na tom najde něco špatného. Snažila jsem se jí to vysvětlit. Říkala jsem jí, že svět není jen černý, že jsou i dobré věci, že lidé dokážou být milí. Ale jako bych mluvila do zdi. Každý pokus skončí stejně – ona si jede dál to svoje. A já odcházím domů unavená, podrážděná a najednou vidím svět podobně jako ona. To mě děsí nejvíc. Doma pak musím dlouho přemýšlet a snažit se, abych nebyla stejná a vše na světě nebylo špatně.

Nevím, jak to vyřešit

Vím, že je starší, že toho možná nemá málo, že se cítí sama nebo zklamaná. Svět se mění a ona se v něm ocitá sama, nechápe tolik změny a hlavně technologie, kterými je svět přeplněný. A nechci ji opustit. Je to moje máma. Ale zároveň cítím, že takhle to dlouhodobě nedám. Každé setkání mě stojí tolik energie, že se z toho pak dávám dohromady ještě druhý den. Začínám si klást otázku, jestli je v pořádku myslet víc na sebe. Jestli mám právo omezit kontakt, když mě to takhle vyčerpává. Nebo jestli bych měla být trpělivější a snažit se ji pochopit. Jenže kde je hranice mezi soucitem a tím, že se nechám stáhnout dolů s ní? Jak jí nastavit hranice, aniž bych měla pocit, že ji zrazuji? Co byste dělali na mém místě?

Pro odpověď na Ivetinu situaci jsme našli inspiraci u psychologa Marka Traverse

Paní Iveto,

velmi citlivě vnímáte, co se ve vás při setkáních s maminkou děje, a to je klíčové. Nejde jen o její negativitu, ale o to, že vás postupně „vtahuje“ do svého způsobu vidění světa, až ho na chvíli začnete přebírat i vy. To je přirozený psychologický jev, zvlášť u blízkých vztahů. Vaše vyčerpání tedy není slabost, ale signál, že vaše hranice jsou dlouhodobě překračovány. Soucit s ní je v pořádku, ale neměl by jít na úkor vašeho vlastního duševního prostoru.

Zkuste změnit strategii: místo snahy ji přesvědčit nebo „opravit její pohled“ si dovolte nastavovat malé, konkrétní hranice v rozhovoru. Například: „Mami, rozumím, že tě to trápí, ale o tomhle se teď bavit nechci,“ nebo jemně změnit téma. Pokud se vrací k negativitě, klidně rozhovor zkraťte. Důležité je, abyste nepřebírala odpovědnost za její emoce ani za její pohled na svět. To není něco, co můžete změnit, pokud ona sama nechce. Vaší rolí není být „protiváhou jejího pesimismu“ za každou cenu.

A co se týče pocitu viny: omezit kontakt nebo ho upravit neznamená maminku opustit. Znamená to hledat takovou formu vztahu, která vás nebude ničit. Možná kratší setkání, méně častá, nebo v prostředí, kde se necítíte tak zatížená. Zdravý vztah totiž nevzniká jen ze soucitu, ale i z rovnováhy. Pokud se o sebe nezačnete starat vy, velmi rychle se vyčerpáte natolik, že už nebudete mít co dávat ani jí. A právě tím, že si dovolíte chránit sebe, dáváte šanci, aby ten vztah mohl existovat dlouhodoběji a zdravěji.

Jak má paní Iveta s mámou nastavit hranice toho, co už je moc? Dá se vůbec člověk v pokročilém věku změnit? Nebo je řešením odbornější péče? Přečtěte si také příběh paní Terezy, která vidí, že rodiče hromadí věci a neví, jak pomoci.