“Dům mých rodičů se mění ve skladiště a já nevím, co s tím,” je zoufalá Tereza. Řešení radí psycholog Pavel Pařízek

Tereza (43) si dlouho myslela, že její rodiče jsou jen trochu šetrní a neradi něco vyhazují. Jenže v posledních letech se jejich dům začal plnit věcmi takovým tempem, že se v něm téměř nedá pohybovat. A jakýkoli pokus o úklid končí hádkou.

Dům mých rodičů se mění ve skladiště a já nevím, co s tím

Moji rodiče byli vždycky lidé, kteří neradi něco vyhazovali. Táta říkal, že „každá věc může ještě posloužit“ a máma měla podobný názor. Dřív to ale nebylo nic dramatického. Nebo jsem to možná přehlížela, nevím. Jenže poslední roky mám nepříjemný pocit, že se to úplně vymklo kontrole. Když přijdu k nim domů, sotva projdu chodbou. U stěn jsou vyskládané krabice, na nich staré tašky a v nich další věci. Mají jen úzkou cestičku a kdyby tam šel někdo vyšší, musí se krčit a různě uhýbat věcem. V obýváku je tolik různých předmětů, že si člověk musí dávat pozor, aby něco neshodil. Máma schovává skoro všechno. Staré sklenice od okurek, plastové krabičky od jídla, prázdné krabice od spotřebičů. Jednou jsem se jí zeptala, proč má ve sklepě deset starých žehliček. Řekla mi úplně vážně, že se některá z nich může ještě hodit na součástky. V tu chvíli jsem věděla, že má problém. A nevím, jestli na řešení není už pozdě. Moje máma má všude použité sáčky, které se mohou hodit, igelitky, nádobí, které je staré nebo uštípnuté.

Otec není o nic lepší

Táta není o moc jiný. Nedávno přitáhl domů starou dřevěnou židli, kterou někdo vyhodil u kontejneru. Byla napůl rozbitá a špinavá. Když jsem se zeptala proč ji bere, odpověděl, že ji určitě někdy opraví. Jenže takových věcí je doma už desítky. Nejhorší je kuchyň. Ve skříňkách jsou naskládané staré plastové krabičky, víčka, sáčky a krabice. Když moje máma něco hledá, trvá jí to dlouhé minuty, protože se musí prohrabávat hromadami věcí. Jednou jsem se pokusila trochu pomoct. Když jsem před pěti lety vyklízela svůj dětský pokoj, našla jsem dvě krabice starých časopisů z devadesátých let. Byly zažloutlé a zaprášené, nikdo je roky neotevřel. Vyhodila jsem je do papíru. Když to rodiče zjistili, byli strašně naštvaní. Máma mi vyčítala, že jsem se jí nezeptala, a táta řekl, že se ty časopisy mohly hodit. Měsíc se mnou skoro nemluvili. Od té doby si dávám pozor, abych na jejich věci vůbec nesahala. Jenže mám velký strach. V některých krabicích jsou staré látky, papíry a různé věci, které tam leží roky. Bojím se, že se tam objeví plíseň, myši nebo jiní škůdci. Rodiče to ale nevidí. Když o tom začnu mluvit, hned řeknou, že přeháním. Prý jen neradi plýtvají a všechno se může jednou hodit.

Mohlo by se vám líbit

“Moje máma nevoní a já nevím, jak jí to vlastně říct,” zoufá si Denisa. Řešení nabízí psycholog Pavel Pařízek

Jednou jsem se pokusila trochu pomoct. Když jsem před pěti lety vyklízela svůj dětský pokoj, našla jsem dvě krabice starých časopisů z devadesátých let. Byly zažloutlé a zaprášené, nikdo je roky neotevřel. Vyhodila jsem je do papíru. Když to rodiče zjistili, byli strašně naštvaní. Máma mi vyčítala, že jsem se jí nezeptala, a táta řekl, že se ty časopisy mohly hodit. Měsíc se mnou skoro nemluvili. Od té doby si dávám pozor, abych na jejich věci vůbec nesahala. Jenže mám velký strach. V některých krabicích jsou staré látky, papíry a různé věci, které tam leží roky. Bojím se, že se tam objeví plíseň, myši nebo jiní škůdci. Rodiče to ale nevidí. Když o tom začnu mluvit, hned řeknou, že přeháním. Prý jen neradi plýtvají a všechno se může jednou hodit.

Mohlo by se vám líbit

“Moje sestra mě neustále shazuje, ale jsou to prý jen vtipy. Ubližuje mi to,” je smutná Marcela

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

To, co Tereza popisuje, není šetrnost. Je to obraz postupně se rozvíjející „hoardingové“ poruchy, která se řadí mezi obsedantně-kompulzivní spektrum. Podstatou není, že by rodiče byli „jen šetrní lidé ze staré školy“. Podstatou je, že ztratili schopnost realisticky posoudit hodnotu předmětů a jakýkoli zásah do jejich systému vyvolává nepřiměřenou emocionální reakci. Rozdíl mezi rozumnou šetrností a chorobným hromaděním nepoznáme podle toho, kolik věcí člověk vlastní, ale podle toho, zda je schopen se jich vzdát a zda mu jejich množství nebrání v běžném fungování. Deset nefunkčních žehliček a úzké cestičky místo chodeb tuto hranici jednoznačně překračují. Člověk přirozeně sahá po logice. Vysvětluje, že rozbitá židle se neopraví a staré časopisy nikdo nečte. A naráží na zeď. „Hoardingová“ porucha totiž není problém logiky, ale emocionální regulace. Předměty pro takového člověka představují pocit bezpečí a kontroly nad světem. Generace, která zažila nedostatek, k tomuto sklonu tíhne častěji, ale samotná zkušenost nedostatku poruchu nevysvětluje, protože většina lidí téže generace hromadění nepropadla. Jde o kombinaci osobnostních dispozic, zkušeností a často i pozvolného kognitivního úpadku ve vyšším věku.

Když rodiče reagovali na vyhození starých časopisů měsíčním mlčením, nešlo o přiměřenou reakci. Šlo o projev toho, jak hluboce je jejich pocit bezpečí provázán s předměty. Pro ně vyhození krabice znamenalo něco podobného jako pro zdravého člověka zničení rodinné památky. Je třeba být upřímný: možnosti dospělého dítěte jsou omezené. Rodiče jsou dospělí lidé a pokud nejsou zbaveni svéprávnosti, mají právo žít po svém. Konfrontační přístup prokazatelně nefunguje a vztah jen poškozuje. Smysl má mluvit nikoli o věcech, ale o bezpečnosti. Pojmenovat konkrétní rizika: požární bezpečnost, hygiena, přístupnost pro záchrannou službu. Pokud rodiče budou potřebovat akutní pomoc, záchranáři se úzkou cestičkou nedostanou. To není dramatizování, to je fakt. Zároveň stojí za zvážení konzultace s praktickým lékařem. „Hoardingová“ porucha ve vyšším věku může souviset s počínající demencí nebo depresí a lékař může být prvním krokem k odbornému řešení. Opomíjen bývá dopad na toho, kdo problém vidí a nemůže ho změnit. Tereza žije s chronickým strachem, bezmocí a pravděpodobně i vinou. Pomoci může terapie zaměřená na ni samotnou, kde se naučí rozlišovat mezi tím, co ovlivnit může, a co ne. Neexistuje povinnost zachraňovat dospělé lidi, kteří o záchranu nestojí. Nejlepší, co může udělat, je zůstat v kontaktu, pojmenovávat rizika klidně a věcně, hledat spojenectví u odborníků a přijmout, že výsledek není v jejích rukou.

Mohlo by se vám líbit

“Milá sestro, prosím, postarej se o naše rodiče, já to ze zahraničí sama nezvládnu,” píše své sestře dopis Linda

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Jak má paní Tereza s rodiči citlivě, ale důsledně mluvit o tom, že neustále hromadí své věci a už to překročilo únosnou míru? Jak celou situaci zvládnout a pomoct rodičům? Přečtěte si také příběh paní Idy, která řeší, jak ochránit svého autistického syna před manželem.