"Přestěhoval jsem se zpět do dětského pokoje. Moje bývalá mě zničila a rodiče mě znovu postavili na nohy," píše Michal. Po 50 se stará o rodiče a je sám

Pan Michal (52 let) si žil celkem spokojeně, ale jeho žena asi měla na všechno jiný názor. Najednou přišla s tím, že se chce rozvést. Chtěla se údajně na všem dohodnout, jenže u soudu rozpoutala válku. Obrala ho o vše, o peníze, domov, čest, klid i děti. Nebála se obvinit ho dokonce i z toho, že zneužíval svou dceru. Vše se vyvrátilo, ale tolik naočkovala jejich děti, že ty u soudy brečely, že k němu rozhodně jít nechtějí. A tak skončil bez peněz a u rodičů doma. Ve svém dětském pokoji.

Přestěhoval jsem se zpět do dětského pokoje

Nikdy bych nevěřil, že se tohle stane mně. Že se v padesáti dvou letech budu zase dívat na stejný strop, pod kterým jsem si jako kluk snil o budoucnosti. Byl jsem ženatý dvacet let. Dvě děti, dům na hypotéku, letní dovolené, běžný život. Ale jen na oko. Za zavřenými dveřmi se věci rozpadaly. Moje žena byla mistryně manipulace. Dlouho jsem to neviděl. Nebo spíš nechtěl vidět. Když požádala o rozvod, tvrdila, že to bude „v klidu“. Byla to lež.

Začala boj o děti, o peníze, o čest. U soudu vytáhla všechno, včetně obvinění, že jsem údajně zneužíval vlastní dceru. Ano, i tak daleko zašla. Tenkrát jsem se zhroutil. Trvalo to tři roky. Soudy, právníci, posudky. Děti mi přestaly zvedat telefon, protože jim jejich máma tvrdila, že jsem „nebezpečný“ a „úchylný“. Nakonec se všechno vyvrátilo, ale šrám zůstal. I když mě soud očistil, lidi už si šuškali. A tak jsem zůstal sám. Bez dětí, bez domova, bez důvěry v lidi. Přišel jsem i o většinu peněz. Můj svět se sesypal.

Zpátky do dětského pokoje

Rodiče mi nabídli, ať se k nim přestěhuju. Nejdřív jsem odmítal. Přišlo mi to nedůstojné. Ale pravda byla, že jsem neměl kam jít. Dnes spím na stejném lůžku, kde jsem jako kluk přemýšlel o životě. Teď na něm spíš přemýšlím, jak přežít. Moji rodiče stárnou. Táta je po mrtvici, máma s artrózou, špatně se jí chodí. A tak jsem se stal jejich opatrovníkem. Dělám nákupy, vařím, jezdím s nimi po doktorech, měním prostěradla, když máma v noci nezvládne dojít na záchod. Není to jednoduché. Někdy brečím potichu na balkoně, aby mě neslyšeli. Jindy mě to ale naplňuje – že mám zase aspoň nějaký smysl.

Když řeknu, že bydlím u rodičů, lidi se smějí. Nebo se na mě dívají jako na zoufalce. Nevědí, co mám za sebou. Nevědí, kolik síly stojí každý den, kdy vstanu a nepropadnu se do tmy. Nejvíc mě bolí, že moje děti se mnou nechtějí být. Že věří lžím. Píšu jim, posílám pohledy, malé dárky k narozeninám. Někdy odpoví. Většinou mlčí. Ale nevzdávám to. Nevím, co bude dál. Ale vím, že i z dětského pokoje se dá znovu zvednout. Pomalu, krok po kroku. A možná jednoho dne mi zazvoní telefon a ozve se: „Tati, můžeme se sejít?“ Na tu chvíli čekám. A budu čekat, jak dlouho bude třeba.

Situaci pana Michala hodnotí psychoterapeutka Marie Tichá 

Když se díváme do budoucnosti, každou etapu vidíme jinak. Jedním z nejvýznamnějších a nejemocionálněji ovlivněných období, s nimiž se mnoho z nás setká, bude doba, kdy se budeme starat o své stárnoucí rodiče. Stárnutí se nevyhne nikomu z nás a i já jsem viděla oba své rodiče, jak pomalu chátrají a stárnou. Starat se o ně je cesta, kterou se mnoho z nás nakonec vydá. Prvním krokem ke zvládnutí tohoto období je uznání emocionální horské dráhy, kterou to s sebou nese. Naše emoce jsou přirozenou reakcí na měnící se dynamiku v našich vztazích s rodiči a na konfrontační realitu smrtelnosti. 

Častou emocionální výzvou je vyrovnávání se s pocitem viny. Můžete mít pocit, že neděláte dost, trápí vás možná pocit frustrace nebo zátěže, nebo si jen potřebujete odpočinout od vašich pečovatelských povinností. Otevřená a upřímná komunikace je klíčová, a to nejen s rodičem, o kterého pečujete, ale i s ostatními členy rodiny a poskytovateli zdravotní péče. Lidé se až příliš často snaží řešit problémy, aniž by o nich diskutovali. A to je přesně to, co udělala vaše žena, také s vámi nekonzultovala své plány. Efektivní komunikace zahrnuje jak spolupráci, tak asertivitu. Pamatujte, že každý se nerad cítí bezmocný, zvláště s přibývajícím věkem. Zajistěte, aby se vaši rodiče podíleli na všech diskuzích, a k problémům přistupujte společně. Přeju vám hodně síly. Určitě ji najdete a znovu se postavíte na nohy. Zapojte do péče o vaše rodiče i vaše děti, to by mohla být cesta zpět k nim. Určitě jim leží osud dědečka a babičky na srdci.

Vaším největším cílem by mělo být obnovit vztah s vašimi dětmi a očistit se před nimi. Byl jste obviněn neprávem a vaše jméno bylo soudem očištěno. Získat ale důvěru vašich dětí, které proti vám vaše bývalá žena systematicky podněcuje, bude velmi těžké. Věřte ale tomu že to za to stojí. Děti jistě pravdu vědí a jednou se k vám vrátí. Netlačte na ně, ale snažte se s nimi být pravidelně v kontaktu, byť nebude opětovaný. Vytrvejte. 

Jak se má pan Michal vyrovnat s touto situací? Jde to? Jak byste se v takové situaci zachovali vy? Přečtěte si také dopis paní Marty, která se snaží omluvit své dceři za chyby, které udělala.