“Manžel od nás odešel, když byl autistickému synovi rok. Najednou chce střídavou péči,” nechápe Ida. Radí psycholog Pavel Pařízek

Paní Ida (44) zůstala se svým synem sama v době, kdy byl ještě miminko. Její manžel tehdy odešel a o rodinu se přestal zajímat právě v době, kdy jejich chlapec potřeboval největší péči a podporu. Ida se postupně naučila zvládat každodenní náročnost života s dítětem s autismem, vytvořila mu bezpečné prostředí a pevný režim. Po sedmi letech se ale jeho otec najednou rozhodl, že chce být znovu součástí synova života.

Manžel odešel, když byl autistickému synovi rok

Když odešel, byl náš syn ještě miminko. Měl rok a já tehdy sotva tušila, co nás čeká. Postupně se začaly objevovat první signály, že je jiný než ostatní děti – jinak reagoval, potřeboval svůj klid, svůj řád. Byly to těžké roky plné nejistoty, návštěv odborníků a nekonečné trpělivosti. Ale zvládli jsme to spolu. Vytvořili jsme si svůj svět, kde věci fungují podle jasných pravidel a kde se můj syn cítí bezpečně. O jeho otci jsem dlouho neslyšela skoro nic. Až teď, po sedmi letech, se najednou objevil a tvrdí, že ho všechno mrzí a že chce být součástí synova života.

Syn křičí a kope

Jenže realita je úplně jiná, než si asi představoval. Když se pokusil se synem setkat, dopadlo to špatně. Syn začal křičet, schovával se za mě a měl z něj očividný strach. Nezná ho, nikdy s ním neměl vztah, a pro dítě na spektru je taková změna obrovský stres. Místo toho, aby to jeho otec pochopil, začal mě obviňovat, že jsem syna proti němu poštvala a že jsem z něj „vychovala autistu“. Dokonce si podal žádost o střídavou péči, jako by vůbec nechápal, jak citlivé takové dítě je a jak moc potřebuje stabilitu. Já už někdy nevím, jestli mám bojovat, vysvětlovat, nebo jen chránit svého syna před dalším stresem. Myslíte, že mám vůbec šanci vysvětlit někomu, kdo nás sedm let opustil, jak vypadá náš skutečný život?

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Tento příběh je v jádru střetem dvou naprosto odlišných realit – jedné prožité a druhé představované. Matka sedm let budovala funkční svět kolem dítěte, které vyžaduje mimořádnou míru stability a předvídatelnosti. Otec se vrací s představou, že rodičovství lze jednoduše obnovit. Psychologická podstata situace spočívá právě v tomto nepoměru: člověk, který nebyl přítomen u žádné z obtížných fází – diagnostiky, přizpůsobování, budování bezpečného prostředí – nyní požaduje rovnocenné místo, aniž by rozuměl tomu, co rodičovství takového dítěte obnáší. Když nepřítomný rodič po letech zjistí, že ho dítě odmítá, prožívá silný narcistický otřes. Představoval si přijetí, dostal křik a strach. Přirozenou obrannou reakcí je hledat viníka venku – je jednodušší věřit, že za odmítnutí může bývalá partnerka, než přijmout, že sedm let absence má reálné následky. Výrok o tom, že matka z dítěte „vychovala autistu", pak prozrazuje nejen hluboké nepochopení poruchy autistického spektra, ale i míru zoufalství, se kterou se otec snaží odmítnout nepříjemnou realitu.

Pro dítě na autistickém spektru je každá nová osoba, zvláště ta, která si nárokuje blízkost, ale přitom je úplně cizí, zdrojem výrazného stresu. Synova reakce – křik, schovávání se za matku, není výsledek manipulace, ale zcela adekvátní odpověď dítěte, které nikdy s tímto člověkem nenavázalo žádné pouto. Představa střídavé péče bez přípravy a postupné adaptace ukazuje na zásadní neznalost toho, co život s dítětem na spektru znamená. Ida popisuje pocit, že neví, zda má bojovat, vysvětlovat, nebo chránit syna. V praxi to není volba, je to všechno najednou, jen v určitém pořadí. Na prvním místě stojí ochrana dítěte ve smyslu zachování podmínek, které potřebuje. Na druhém místě je odborné zázemí, vyjádření psychologa či psychiatra, který syna zná, má v soudním řízení mnohem větší váhu než emocionální vysvětlování. Na třetím místě stojí otevřenost vůči možnosti, že otec se může postupně stát součástí synova života, ale za podmínek respektujících synovy potřeby.

Upřímně je třeba říct i to, že dítě má právo znát oba rodiče. Toto právo však není bezpodmínečné. Samotná absence otce ho automaticky nediskvalifikuje navždy, ale diskvalifikuje ho přístup, při kterém odmítá pochopit specifika vlastního dítěte a místo trpělivé práce volí právní nátlak a obviňování. Pokud by projevil ochotu vzdělávat se o autismu a respektovat tempo dítěte, situace by mohla vypadat jinak. Dokud ale považuje synovu diagnózu za matčino selhání, není schopen být tím rodičem, kterého chce hrát. Ida by se neměla snažit otce přesvědčovat. To není její úkol. Jejím úkolem je zajistit, aby realitu popsali odborníci, a energii věnovat tam, kde přinese výsledek – do péče o syna a do přípravy na případné právní kroky.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Jak má paní Ida reagovat a co v takové situaci dělat? Chránit své dítě, které má specifické potřeby, ale bývalý manžel to nerespektuje? Nebo se má podvolit i za cenu toho, že dítě bude agresivní a mít své specifické projevy? Přečtěte si také příběh Elišky, která se neumí bránit útokům vlastního otce.