44 Kč
Jsou slova, která bolí víc než cizí kritika. Když přicházejí od někoho, kdo by měl být oporou, zraňují dvojnásob. A nejhorší je bezmoc, když vidíte, že ubližuje nejen vám, ale i vaší mámě. Toto je příběh paní Elišky, se kterým se nám svěřila.
Paní Eliška (43) poslední roky sleduje, jak se chování jejího otce zhoršuje. Útočí na ni kvůli rozvodu, vzhledu i penězům. Ještě víc ale shazuje její maminku – nazývá ji nulou, vysmívá se jejímu tělu, jídlu i energii. Eliška cítí vztek i stud a neví, jestli má zasáhnout, nebo jen mlčet, aby nebylo ještě hůř.
Když k nim přijdu na návštěvu, mám stažený žaludek ještě dřív, než otevřu dveře. Vím totiž, co bude dřív nebo později následovat. Někdy jsem překvapená, že se můj táta drží a řekne mi jen jednu nebo dvě poznámky, jindy jich za hodinu návštěvy stihne klidně i deset. Začíná to často hned po příchodu. Řeknu jim ahoj, sundám si boty, bundu a táta si mě změří pohledem. Na to konto hned začne. Že jsem rozvedená, že jsem sama, že vypadám unaveně a že si neumím zařídit slušně svůj vlastní život. Že nemám peníze, že neumím vařit. Směje se u toho, jako by to byly vtipy.
Já se snažím tvářit, že mě to nechává chladnou, ale uvnitř se propadám studem. Nejsem malá holka, je mi přes čtyřicet, mám vlastní život a svého syna, kterého vychovávám. V práci jsem vedoucí provozu, ale přesto mě dokáže shodit jednou větou. A jsem zase ta malá holčička, která plakala u sebe v dětském pokojíčku, když jí táta řekl, že se nikdy nevdá, protože křivé nohy se chlapům nelíbí.
Došlo mi zpětně, že už v dětství měl občasné poznámky na mě a na to, jak vypadám, že si mě nikdo nevezme. V dospělosti jsem to vytěsnila, ale vrací se to teď, když se jeho výpady zhoršují a jsou intenzivnější. Ještě horší je, když se pustí do mé mámy. Říká jí, že je celý život nula. Absolutní nula, která je tlustá, bez energie, bez nápadu. Že vaří blafy a že doma nic nedělá. Přitom vím, že bez ní by táta zhnil ve špíně a umřel hlady do tří dnů. On chodí do práce a pak celý večer sedí. Neodnese si talíř, nezapne myčku, neudělá si kávu natož aby vzal do ruky vysavač nebo třeba prachovku. Máma kolem něj kmitá celý život. A stejně to nestačí. Sedím tam, poslouchám to a cítím, jak se ve mně míchá vztek a bezmoc. Mám se ozvat a riskovat hádku? Mám svou mámu bránit, i když ona sama mlčí a mě nebránila? Nebo tím všechno jen zhorším?
Dobrý den Eliško,
Předně Vám chci vyjádřit svoji lítost a smutek, když čtu Vaše řádky. Je mi z Vaší rodinné situace úzko, o to více když píšete, že trvá prakticky už od Vašeho raného dětství. Chtěla bych Vás moc podpořit, abyste svoje emoce, o kterých píšete, v sobě nedržela a dala je před tátou i mámou najevo. Jednak by se mohlo ulevit Vám, protože je nebudete v sobě dusit, a jednak dáte najevo, že se Vám takové jednání nelíbí a nepřejete si to. Nyní opakujete vzorec chování po své mámě, která si hrubé zacházení od Vašeho táty nechala celý život líbit, což má pak samozřejmě vliv na nízkou sebehodnotu a sebevědomí, kvůli tomu, co slyší, a také tím, že se nevymezí. Táta tak ani nedostal zpětnou vazbu, že něco dělá špatně a že může ubližovat svým nejbližším. Je pravděpodobné, že sama Vaše máma se táty bála a bojí, a tak si nedovolila nic dát najevo, ačkoliv jeho chování jí taky není a nebylo příjemné, a proto ani Vás se nezastala.
Tím, že se zastanete sebe, dáte i mámě najevo, že i ona se může za sebe postavit a nemusí si vše nechat líbit. Můžete například říci: „Tati, to co mi říkáš, mě štve a zraňuje, potřebovala bych, abys mě spíš podpořil, řekl mi, co se ti na mě líbí, zeptal se, jestli něco potřebuji, nebo jak mi je.“ Zkuste si tuto situaci třeba imaginárně představit, jaké by to bylo říct, jak byste u toho vypadala, co by to udělalo pak s Vaším sebevědomím. Co se týče bránění Vaší mámy, je otázka. Řídila bych se tím, co cítíte a jestli máte potřebu a energii se mámy zastat, nebo ne. Vaše máma je zodpovědná za vlastní život a není Vaše zodpovědnost jednat za ni, nebo ji zachraňovat. Zachraňte hlavně samu sebe! Hlavně už tím, že se v určitých situacích postavíte sama za sebe, tak se zastáváte v podstatě i jí. Důležité je podotknout, že ačkoliv se vymezíte a dáte najevo tátovi svůj nesouhlas, tátu pravděpodobně nezměníte. Vaše slova si může vzít k srdci a zamyslet se nad sebou, nebo také ne, vše shodí a pohádáte se. Může ale třeba svoje reakce příště mírnit, dát si na ně pozor, nebo také ne a ve svém stereotypním chování bude pokračovat. Je pak na Vašem zvážení, jak moc se s ním i nadále budete chtít vídat a obecně navštěvovat svoje rodiče, případně jestli vůbec. Vy si takové chování nechat líbit nemusíte! Držím palce a přeji hodně sil!
Mgr. Iva Šulcová je psychoterapeutka a adiktoložka, která ve své praxi propojuje odborné vzdělání s empatickým přístupem. Vystudovala adiktologii na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a absolvovala psychoterapeutický výcvik v Gestalt terapii. Klienty provází tématy úzkostí, depresí, závislostí i náročných životních změn, zkušenost má také s prací s lidmi s osobnostní poruchou. Sezení jsou zaměřená na uvědomování vlastního vnímání, prožívání a jednání s důrazem na práci „tady a teď“ – umožňuje klientům zpřítomnit zkušenosti a vzorce reagování z jejich osobní historie a bezpečně si vyzkoušet nové, vhodnější způsoby fungování ve vztahu k okolí i k sobě samým. Terapie u ní jsou o prostoru, z něhož mohou lidé odcházet s úlevou, novým náhledem a posíleným pocitem, že mají kompetence svou situaci měnit. Působí v soukromé praxi a také na platformě Terapie.cz.
Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.
Příběh poslala paní Eliška Z.
