"Přiznala jsem svým konzervativním rodičům, že se mi líbí holky. Táta to vcelku vzal, mámy reakce mě zasáhla,“ svěřila se Anna

Přečtěte si příběh, který do redakce Světa ženy poslala paní Anna.  

Srdce mi bušilo jako o závod

Bylo mi dvacetpět, když jsem konečně sebrala odvahu a řekla jim to. Vzpomínám si, jak jsme seděli u stolu a já se v tichosti dávala dohromady, abych jim to konečně řekla. Vůbec jsem nebyla schopná nalézt ta správná slova, nevěděla jsem, jak začít. Táta si četl noviny a máma pomalu sklízela nádobí ze stolu. Atmosféra byla jako vždy, obyčejná a poklidná, a já si v danou chvíli připadala, jako bych měla shodit do míru bombu.

„Mami, tati, musím vám něco říct,“ řekla jsem a hlas se mi třásl strachem a nervozitou. Oba se na mě znepokojeně podívali. Vždycky jsem byla ta hodná dcera, která nikdy nedělala problémy. Co by mohlo být tak vážného, že nám to říká s takovým hlasem? Viděla jsem v jejich vyděšeném výrazu.

„Mně... mně se líbí holky,“ vykoktala jsem ze sebe pomalu a srdce mi bušilo jako o závod. Ticho, které následovalo, bylo ohlušující. Táta pomalu odložil noviny a máma ztuhla a rukou sevřela utěrku na nádobí. V jejich očích jsem viděla zmatek, šok a možná i strach.

Rozhostilo se ticho

Chvíli nikdo nepromluvil. Pak si táta, vždycky ten klidnější z nich, odkašlal. „No, to je... to je nečekané,“ řekl a snažil se znít klidně. „Ale jsi naše dcera a my tě máme rádi, ať se děje, co se děje.“ Jeho slova byla úlevou, ale napětí v místnosti se úplně nezmírnilo. Otočila jsem se na mámu a doufala v podobnou reakci, ale její tvář byla nečitelná. Nic neřekla, jen na mě zírala, jako by se snažila informaci zpracovat. „Jsem pořád stejný člověk,“ dodala jsem a snažila se překlenout propast, kterou jsem mezi mnou a mámou najednou cítila. „Jen jsem chtěla, abyste znali pravdu.“

Máma konečně promluvila, ale její hlas byl chladný a odtažitý. „Pro tohle jsme tě nevychovávali,“ řekla. „Nevím, co na to říct.“

Mohlo by se vám líbit

Tenista Lukáš Rosol: Manželství s moderátorkou Ochotskou byl jeden velký „provar”, dodnes jsou vzájemné vztahy na bodu mrazu

Víc než jsem čekala

Její slova mnou projela bolestněji, než by mě kdy dřív napadlo. Věděla jsem, že to pro ni bude těžké, ale doufala jsem alespoň v malý náznak přijetí. Místo toho se ode mě odvrátila a vrátila se do kuchyně a nechala mě tam stát a cítit se zničeně. V následujících dnech se táta snažil dát najevo, že mě chápe. Kladl otázky, i když rozpačitě, a dokonce se pokoušel o drobné vtípky, aby odlehčil náladu. Nebylo to dokonalé, ale každá snaha se cenní. Asi ani on tomu plně nerozuměl, i tak jsem si jeho snahy cenila. Podpora byla tím, co jsem v danou chvíli potřebovala nejvíce.

Stále žijeme s napětím

Máma se odcizila. Vůbec se mnou nemluvila, pokud to nebylo nezbytně nutné. Náš kdysi blízký vztah se stal napjatým, obvyklé rozhovory nahradilo trapné mlčení. Už se na mě nedívala tak jako dřív a já cítila její zklamání z každého pohledu, každého povzdechu, každého nevyřčeného slova. Bylo to, jako by mezi námi vyrostla zeď, u které jsem neměla sebemenší tušení, jak ji přelézt nebo zbořit. Snažila jsem se, co to šlo, aby pořád měla pocit, že její milovaná dcera, ale zdálo se, že se s každým pokusem ještě víc stáhne. Bolelo to víc, než jsem dokázala vyjádřit. Člověk, který tu pro mě vždycky byl, teď najednou zmizel.

Uplynuly měsíce a napětí v našem domě se stalo novým normálem. Táta mě svým způsobem dál podporoval, ale máma zůstávala odtažitá. Naučila jsem se s jejím mlčením žít, i když mě vnitřně drásalo. Chyběla mi, chybělo mi to, jak jsme fungovaly a jak jsme se měly rády.

Mohlo by se vám líbit

Bez sexu nedokážou žít a hvězdy to vědí. Jaká znamení to potřebují nejčastěji

Pomohl mi čas

Postupem času jsem si uvědomila, že ji nemohu změnit. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo žít dál svou pravdu a doufat, že jednoho dne se moje máma vzpamatuje. Coming out mě sice stál něco, s čím jsem vůbec nepočítala: blízký vztah, který jsem s mámou vždycky měla. Zároveň mi ale přinesl nebývalý pocit svobody, pocit, že si sama sebe vážím a jsem k sobě upřímná. A to bylo nakonec nejvíc, co jsem sama pro sebe mohla udělat. Bez ohledu na to, jak moc mě bolela mámina reakce.

Mohlo by se vám líbit

Osudová láska Vydry a Bouškové: Oblíbené herce svedla dohromady tragédie a rozvod, společně kráčí bok po boku čtyřicet let

Názor odborníka, Davida Huebnera, PhD, MPH, docenta prevence a komunitního zdraví na Milken Institute School of Public Health na Univerzitě George Washingtona:

Přijmout fakt, že je vaše dítě gay, může být pro rodiče náročné. Přesto je důležité, aby si každý rodič uvědomil, kolik síly to stojí člověka, který se k odlišné sexuální orientaci přizná. V případě, že se jako rodiče otočíte zády, abyste vyjádřili nesouhlas, vystavíte svého potomka velkému stresu. Je normální, že poté, co se vaše dítě přizná k transgenderu, prožíváte různé emoce. Můžete cítit zmatek, smutek, zdrcení, pochybnosti, strach, úlevu, radost, a dokonce i hněv. Nejčastějším pocitem, který rodiče zažívají, je smutek. Je to také pocit, který přináší nejvíce studu, zmatku a důvodů k obavám. Naše děti jsou přece stále naživu, tak proč truchlíme? Prožívání smutku po odchodu dítěte je komplikované, ale není špatné a je naprosto normální. 

Ačkoli se zármutek obecně pojí se smrtí, lze ho prožívat i při jakékoli ztrátě. Je také vhodné truchlit, když něco v našem životě končí. V případě transgenderu našich dětí končí naše přesvědčení o tom, kým jsme si mysleli, že naše dítě je. Skončila představa o dítěti, o kterém jsme si mysleli, že ho máme, a my si musíme své dítě znovu spojit s novým pohlavím, novým jménem a zájmeny. 
Smutek je přirozenou reakcí na opuštění představy o dítěti, o kterém jsme si mysleli, že ho máme. 

Jak může život dítěte ovlivnit fakt, když jeden z rodičů upřednostní svého partnera, se dočtete v článku: „Matka se zachovala v dětství hrozně, teď chce pomoc,“ říká Evelína. Matka v době Evelínina dospívání dala přednost příteli, dcera ji celá léta nevídala