Annie Londonderry: Jak matka tří dětí v roce 1894 popadla revolver s perletí a na kole objela svět

Byl 25. červen 1894 a před budovou massachusettského kapitolu se tísnilo asi pět stovek zvědavců. Každý chtěl vidět tu drzou ženskou, co se chystá pokořit svět. Jmenovala se Annie, na sobě měla vrstvené sukně, u pasu se jí houpal revolver s perleťovou střenkou a v očích měla odhodlání. Sedla na dvacetikilový bicykl značky Columbia a šlápla do pedálů. Dav šílel a novináři si zapisovali první dojmy. Jenže skoro nikdo z přítomných netušil několik docela zásadních věcí. Cestovatelka na kole neuměla pořádně jezdit a poprvé na něj sedla teprve před pár dny. Své jméno si navíc vymyslela. Doma nechala manžela a tři malé děti. A celá ta slavná sázka, kvůli které to vlastně měla podnikat, dost možná vůbec neexistovala.

Kdo se ve skutečnosti skrýval pod jménem Annie Londonderry

Skutečné jméno téhle drobné, sotva padesátikilové ženy znělo Annie Cohen Kopchovsky. Byla to židovská imigrantka z Lotyšska, které v době jízdy táhlo na čtyřiadvacet let. Nebyla to žádná zběhlá cestovatelka zvyklá na drsné podmínky, ani znuděná aristokratka bažící po povyražení. Annie se živila prodejem reklamního prostoru pro místní noviny. To zpětně naprosto jasně vysvětluje její instinkt pro „public relations“. Odjet od rodiny na víc než rok totiž znamenalo v devatenáctém století společenskou sebevraždu a většina lidí by nad tím kroutila hlavou ještě dnes. Ona to zkrátka udělala. Když se jí reportéři po cestě ptali na detaily z osobního života, stručně odpověděla, že nehodlá strávit mládí zavřená doma s dalším usmrkancem schovaným pod zástěrou. 

První chodící billboard a zrod moderního influencer marketingu

Cestovat kolem světa je náročné v každé době. Thomas Stevens to před ní zvládl za 33 měsíců. Annie na to měla necelou polovinu času a prázdné kapsy k tomu. Vyřešila to po svém a stala se nekorunovanou průkopnicí influencer marketingu. Už na startu zinkasovala sto dolarů od zástupce firmy Londonderry Lithia Spring Water Company z New Hampshire. Podmínka byla úplně jednoduchá. Stačilo si na bicykl pověsit jejich reklamní ceduli a po dobu cesty se vydávat za slečnu Londonderry. To jí přišlo vhod. Židovské příjmení by jí na cestách tehdejším světem beztak přitáhlo spíš problémy. Během jízdy pak byla jako pojízdná reklamní plocha. Na tělo i na rám kola si připínala stuhy a plakáty nejrůznějších značek. Obzvlášť v Evropě, a zejména ve Francii, kde z ní bylo publikum naprosto unesené, se jí dařilo vydělat další peníze za reklamu.

Annie pokračuje v cestě

Původní itinerář byl dojet z Bostonu do Chicaga a pak pokračovat směrem na západ. Jenže nezpevněné cesty nebyly žádné cyklostezky, průměrná rychlost se blížila spíš rychlejší chůzi a její kolo nebylo úplně nejlepší. Kolo navíc nemělo volnoběh. Když se z kopce rozjela moc rychle, musela sundat nohy z pedálů a opřít si je o speciální kolíky na vidlici, aby se jí do řetězu nenamotaly šaty. V Chicagu jí došlo, že přes kontinent před zimou zkrátka nepřejede. Vyměnila tedy těžkou Columbii za poloviční, sotva devítikilový model značky Sterling, a odhodila sukně. Natáhla na sebe široké kalhoty zvané bloomers a postupem času dokonce pánský oblek. 

Sázka kupodivu nespecifikovala, kolik kilometrů musí odšlapat přímo na zemi. Tohohle detailu Annie beze zbytku využila. Místo na západ to otočila zpět do New Yorku, odkud vzala zavděk parníkem do Francie. Zvládla sice projet kus Evropy do Marseille, jenže pak se přesunula do Alexandrie, následoval Jemen, Srí Lanka a Singapur. Odtud proplula Asií až do Japonska. Na kole v těchto měsících jezdila většinou jen v rámci krátkých zastávek v přístavech, případně se na něm nechala vyfotit.

Mistryně báchorek a postřelených tygrů

A tady narážíme na tu nejzábavnější část její osobnosti. Naše cestovatelka si strašně ráda vymýšlela. Novinářům po cestě s vážnou tváří vypravovala historky o tom, jak je osiřelá dědička milionového impéria, případně nadaná studentka práv nebo medička na Harvardu. Během hojně navštěvovaných přednášek, které ji po návratu do Ameriky docela slušně živily, barvitě líčila posluchačům, jak v Indii lovila bengálské tygry a uhýbala kulkám. Nebo jak ji během čínsko-japonské války zajali, hodili do vymrzlé bambusové klece a přímo před jejíma očima popravili jiného vězně. Ve skutečnosti ale většinu času v Asii "prozevlovala" na lodní palubě. 

Zlomená ruka z Iowy a dědictví, které předběhlo dobu

V březnu 1895 zakotvila v Americe a před sebou měla těžký úkol. Zbývalo půl roku na to, aby se dostala ze západního pobřeží do Chicaga a vyhrála peníze. Tady už končila legrace a musela opravdu šlápnout do pedálů. Jenže v Kalifornii ji málem rozmačkal splašený kůň s povozem. Když projížděla Iowou, vjela ve snaze vyhnout se stádu prasat do příkopu a zlomila si ruku. Čtrnáct dní před vypršením limitu, 12. září, ale do Chicaga přece jen úspěšně dorazila.

Tučnou výhru ze sázky nejspíš nikdy neviděla, prostě proto, že šlo s největší pravděpodobností o chytrý výmysl od samého začátku. Přednáškami a sebepropagací si nicméně i tak vydělala přes tři tisíce tehdejších dolarů, což nebyly vůbec špatné peníze. Její dobrodružství naprosto přesně ilustrují slavná slova bojovnice za ženská práva Susan B. Anthonyové. Ta jen dva roky poté prohlásila, že právě bicykl udělal pro emancipaci žen víc než cokoliv jiného v historii.

Annie Kopchovsky, mistryně přetvářky, mizerná jezdkyně a neuvěřitelně drsná ženská v jednom, zkrátka dokázala, že limity existují jen v hlavách ostatních. Na její jméno se sice po čase v podstatě zapomnělo. Až její pravnuk Peter Zheutlin musel o hodně let později strávit roky prohledáváním starých archivů, aby celou tuhle neuvěřitelnou skládačku dal dohromady a vrátil mezi lidi. Zůstal nám tak příběh, který i se všemi těmi falešnými tygry a vymyšlenými sázkami zůstává jedním z nejvíc strhujících lidských osudů devatenáctého století.

Zvrácená hraběnka prolila tisíce panenských rudých kapek nejen v temném sklepení Čachtického hradu, než zažila děsivý pád