Většině lidí by v pětapadesáti letech docela stačil pohodový večer někde na verandě, možná u pletení nebo okopávat záhonky na zahradě. Alexandra David-Néel se raději ve třeskutých mrazech prodírala himálajskými průsmyky, aby jako vůbec první Evropanka v dějinách překročila brány Lhasy. Její příběh ale nezačíná pod zasněženými vrcholky Tibetu a popírá snad všechna dobová pravidla o tom, jak by se měla chovat spořádaná dáma.
Když se v roce 1868 v Paříži narodila Louise Eugénie Alexandrine Marie David, nikdo nečekal, že z ní vyroste tak odvážná žena. Její otec byl francouzský novinář s republikánskými sklony, matka zase přísná belgická katolička. Těžko říct, co jí ovlivnilo víc, ale už od dětství v ní hlodal chronický neklid. Poprvé utekla z domova v pěti letech. Ve čtrnácti už sama nasedla na vlak do Švýcarska a v osmnácti sedla na kolo a dojela z Belgie až do Španělska. Otec šílel, rodina byla zoufalá, ale s ní to ani nehnulo.
Alexandra David-Néel a její tajná výprava do Tibetu
Rozhodně ale nebyla jen nějaký rebel, který nezná hranice. Během studií na pařížské Sorbonně se začala nořit do východních náboženství, trávila hodiny v knihovně Teosofické společnosti a v jednadvaceti letech se stala buddhistkou. A aby toho nebylo málo, skromné dědictví, které jí mělo posloužit do začátků takzvaného slušného života, vzala a utratila za cestu do Indie, kde studovala sanskrt. Vrátila se teprve tehdy, když jí došly peníze.
Z operního jeviště do asijského kláštera
Jenže i vizionářka musí z něčeho žít. A tak se Alexandra zapsala na konzervatoř v Bruselu a stala se operní pěvkyní. Osm let vystupovala ve francouzských koloniích, zpívala v Hanoji i v Tunisu. Právě tam potkala Philippa Néela, železničního inženýra, za kterého se v roce 1904 provdala. S manželem žili v podstatě odděleně. On pracoval, ona přednášela, psala a snažila se přivyknout na roli manželky. Vydržela to sedm let. V srpnu 1911 svému muži oznámila, že potřebuje na devatenáct měsíců odjet do Indie, aby si utřídila myšlenky. Philippe cestu ochotně financoval, aniž by tušil drobný detail, a to že se z těch devatenácti měsíců vyklube čtrnáct let a jeho žena se z Východu vrátí jako úplně jiný člověk.
Když dorazila do nezávislého himálajského království Sikkim, její cesta nabrala spád. Hledala skutečné duchovní poznání a dostala se až ke třináctému dalajlámovi, který tam tehdy přebýval v exilu. Stala se vůbec první ženou ze Západu, kterou přijal. A právě on ji popostrčil, aby se naučila tibetsky a začala meditovat v ústraní. Alexandra se na osmnáct měsíců zavřela do jeskyně v horách ve výšce přes čtyři tisíce metrů nad mořem. Byla tam sama, jídlo jí nosil jen čtrnáctiletý mnich Aphur Yongden. V těch drsných podmínkách se naučila takzvané tumo, prastarou buddhistickou techniku ovládání dechu a mysli, která člověku umožňuje zvýšit tělesnou teplotu natolik, že v mrazu dokáže na holém těle usušit mokré plátno. Když z jeskyně nakonec vyšla, vysvětili ji na lámu. Z mnicha se stal její adoptivní syn, věrný parťák a doprovázel jí na cestách během dalších let. Jenže britským koloniálním úřadům byla tahle podivínka podezřelá. Považovali ji za špionku a ze Sikkimu ji vyhostili.
Zkouška mrazem a vařené boty
Alexandra se ale nenechala zastavit. Rozhodla se, že do Tibetu, který byl tehdy cizincům přísně uzavřen, prostě pronikne. Trvalo to roky. Prošli s Yongdenem přes Japonsko, Koreu, Čínu zmítanou válkou a poušť Gobi, než se na podzim roku 1923 ocitli znovu u tibetských hranic. Tehdy pětapadesátiletá Alexandra vymyslela riskantní plán. Rozhodla se předstírat, že je stará chudá matka lámy Yongdena. Vlasy si prodloužila copánky z jačí srsti a obličej si každý den patlala sazemi z hrnce, aby zakryla svou bledou kůži. Přesunovali se hlavně v noci, aby je nespatřily žádné hlídky. Počasí v horách bylo nemilosrdné. Když jim došly zásoby a uvízli v jeskyni po pádu laviny, byli na pokraji zoufalství. Hlad je tehdy donutil odřezat kusy jačí kůže z vlastních bot a vařit si z nich polévku. Prošli si opravdovým peklem, ale po čtyřech měsících se jim před očima zaleskly zlaté střechy paláce Potála ve Lhase.
Ve městě strávili tajně dva měsíce, než se nenápadně vytratili a vydali se na dlouhou cestu zpět do Francie. Po návratu do Evropy v roce 1925 se z ní stala celebrita. Z peněz za své knihy, z nichž ta nejznámější, Cesta Pařížanky do Lhasy, se stala bestsellerem, si koupila dům v Digne-les-Bains na jihu Francie. Pojmenovala ho Samten Dzong, tedy Pevnost rozjímání. Napsala tam velkou část ze svých třiceti knih a její texty formovaly to, jak západní svět vnímal asijskou spiritualitu. Ovlivnila spoustu lidí, od filozofa Alana Wattse až po beatniky jako byl Jack Kerouac.
Ve svých devětašedesáti letech se do Asie vydala znovu a strávila tam uprostřed čínsko-japonské války dalších devět let. Domů se vrátila až v roce 1946. Svého adoptivního syna Yongdena přežila o čtrnáct let. Když jí bylo rovných sto let, šla na úřad a požádala o prodloužení pasu, protože plánovala ještě jednu cestu. Zrealizovat ji už nestihla. Zemřela v roce 1969, pár měsíců před sto prvními narozeninami. Její popel byl nakonec smíchán s Yongdenovým a přesně podle jejího přání je společně rozprášili do vod indické Gangy.
