Představte si stadion tak monstrózní, že by se do něj pohodlně vešla čtyři fotbalová hřiště naráz, a na něm tisíce těl, která se v dokonalém zákrytu ohýbají k zemi. Spartakiáda byla bizarním mixem vrcholového sportu a vojenského drilu, který sloužil jako nablýskaný vývozní artikl tehdejšího režimu.
Zatímco v obchodech chyběl toaletní papír, na strahovském písku muselo všechno lícovat na milimetr přesně. Tato masová choreografie nebyla jen o pohybu, ale o totální kontrole. Jednotlivec přestal existovat a stal se pouhým barevným bodem v obřím lidském stroji, který šlapal jako švýcarské hodinky.
Ukradený sokolský slet a tradice
Režim se s oblibou tvářil, že masové cvičení vymyslel mezi dvěma sjezdy rodné strany, ale pravda byla mnohem prostší. Spartakiáda byla v podstatě vypůjčený a ideologicky přebarvený sokolský slet, který si stát bez dovolení přivlastnil. Soudruzi jednoduše vzali hluboce zakořeněnou demokratickou tradici, vyškrtli z ní veškerou svobodu a přidali tunu rudých praporů. Bez organizačního génia starých sokolských cvičitelů by se ta obří masa lidí pravděpodobně jen zmateně srazila uprostřed plochy.
Pětiletka v tělocvičně a přípravy
Příprava na tuhle show připomínala spíše start vesmírného programu než běžný tělocvik na základní škole. Sotva utichly poslední tóny jedné akce, už se v kancelářích potili choreografové nad plány té další. Celých pět let dopředu se s naprostou vážností připravovaly sestavy i úbory, aby vše odpovídalo estetice režimu. Byl to nekončící kolotoč, který nasál miliony lidí od dětí v mateřinkách až po seniory, kteří dokazovali, že socialismus vrací mládí do žil.
Na Strahově se každých pět let hrálo o prestiž celého východního bloku. Diváckým magnetem byli nepochybně vojáci, jejichž vystoupení představovala vrchol drilu v přímém přenosu. Každý divák v ochozech napjatě čekal na moment, kdy se tisíce takzvaných zelených mozků rozeběhnou proti sobě v naprosté synchronizaci. Byla to demonstrace síly, u které slabším povahám tuhla krev v žilách, což bylo přesně to, co si tehdejší generálové přáli.
Barevné lečo v hrnci
Na druhém konci spektra stály skladby pro ženy, které do historie vstoupily pod lidovým názvem lečo v hrnci. Jejich vystoupení s barevnými šátky a sukněmi sice vypadalo na pohled velmi esteticky, ale cvičitelky u toho v zákulisí potily krev. V roce 1985 se na ploše vystřídalo neuvěřitelných 190 tisíc lidí, což je statistická anomálie, kterou dnes uvidíte snad už jen v Severní Koreji. Pro režim to byla vizitka zdravého národa, pro cvičence zase nekonečné pilování úklonů.
Cesta do Prahy a osobní motivace
Možná se ptáte, proč do toho ti lidé vlastně s takovou vervou šli. Odpověď je až překvapivě lidská a prostá. Praha. Pro obyvatele vzdálených vesnic byla spartakiáda unikátní propustkou do velkého světa a vítanou změnou. Sice vás ubytovali na karimatce v tělocvičně a budili vás v nekřesťanské tři hodiny ráno, ale pocit, že jste u toho, v tu chvíli přebíjel veškerý diskomfort. Často jste v dešti nevěděli, jestli vám po tváři tečou slzy únavy nebo studená voda z nebe.
Účast na akci nesla výhody, o kterých se běžnému smrtelníkovi v šedé realitě ani nesnilo. Školáci dostávali prázdniny o dva týdny dřív a cvičenci měli městskou dopravu zdarma, což byl tehdy silný argument. S trochou štěstí se daly sehnat i lístky do divadel nebo na vyprodané koncerty. Kolektivní euforie na stadionu pak fungovala jako droga, která na moment zakryla všudypřítomnou nesvobodu a zbyl jen pocit sounáležitosti s tisíci lidmi na ploše.
Doporučujeme
reklama
Fyzická zdatnost a trocha nostalgie
Dnes se na spartakiádní šílenství díváme se směsicí úžasu i děsu. Historici připomínají, že šlo o propracovaný nástroj manipulace, kde byl člověk degradován na pixel v obrazci. Moderní lékaři však dodávají, že tehdejší generace aspoň dokázala udělat poctivý kotoul, což je dovednost, která se v dnešní éře digitální strnulosti a chytrých telefonů stává ohroženým druhem. Spartakiáda skončila s revolucí, protože národ měl najednou důležitější věci na práci.
