Návštěva kadeřnictví za socialismu připomínala strategickou hru kombinovanou s chemickým útokem. Všudypřítomná vůně amoniaku a laku Lybar tvořila kulisu světa, kde se pod hučícími sušáky u časopisu Vlasta řešila politika i sousedské vztahy.
Pro ženy nešlo jen o úpravu zevnějšku, ale o rituální únik z šedi všedních dnů do hlučného azylu. Celý tento vesmír ovládal neúprosný systém pořadníků a drobných úplatků, bez kterých jste v salonu neznamenali nic. Šikovná kadeřnice byla víc než jen řemeslník, byla to mocná polobohyně a spojka k nedostatkové kráse. Muselo se jí podkuřovat bonboniérou nebo kávou, jinak jste riskovali, že z křesla vstanete s vizáží zmoklého pudla. Styly, ale samozřejmě i ceny, byly zcela jiné než dnes.
Kadeřnice jako neoficiální společenská elita
Být kadeřnicí v dobách plánovaného hospodářství znamenalo patřit k neoficiální společenské elitě s příjmy, které jim mohl závidět i leckterý vysokoškolský inženýr. Oficiální plat byl sice mizerný, ale štědrá dýška od vděčných zákaznic dělala z této profese nefalšované terno. Šikovné kadeřnice se těšily statusu aristokracie a zákaznice si je předcházely jako vzácné relikvie, jen aby si zajistily místo v přeplněném diáři díky systému neformálního spropitného.
Hierarchie salonu a moc pomocného personálu
Peníze se ovšem musely sypat i pomocnému personálu, zejména takzvaným myčkám vlasů. Pokud jste na tuto katu zapomněli, hrozilo, že vám hlavu propláchnou ledovým proudem nebo naopak vodou o teplotě blízké bodu varu. Celý salon tak fungoval jako dokonale promazaný stroj na drobné laskavosti a neoficiální platby, kde se za pultem kupovala nejen přízeň, ale hlavně drahocenný čas a pozornost umělkyně s nůžkami v ruce.
Pánské sekce tvořily uzavřený a ryze mužský mikrosvět, kde se nad porcelánovými kalíšky s mýdlovou pěnou řešily výsledky fotbalu, kvalita piva a strasti života. Holiči byli skuteční mistři břitvy, kterou s rituální přesností ostřili o kožené řemeny upevněné přímo u křesla, což dodávalo návštěvě nádech starosvětské elegance, dokud tento mužský mikrosvět nezačal v osmdesátých letech mizet kvůli obavám z šíření viru HIV. Klasické holení břitvou se najednou v očích veřejnosti i hygieniků zdálo být příliš velkým hazardem se zdravím. Tyto pánské kluby s typickou vůní kolínské se tak začaly pomalu ale jistě měnit v běžné a poněkud sterilní střižny, kde už břitva hrála jen vedlejší roli.
Chemický útok jménem trvalá ondulace
Absolutním vrcholem socialistické estetiky a symbolem ženské vizáže byla trvalá, která z vlasů vytvořila nepoddajnou hmotu nápadně podobnou chemlonu. Trvalá ondulace byla v podstatě chemický útok na vlastní kštici, který sice zaručoval objem na týdny, ale za cenu naprosté destrukce přirozené struktury a lesku vlasu. Pokud jste se pokusili čerstvou trvalou neopatrně rozčesat klasickým hřebenem, změnili jste se okamžitě v lva s velmi špatným dnem nebo v havajskou bubenici. Většina národa se tak pohybovala po ulicích s účesy, které byly zpevněny lakem do takové míry, že by pravděpodobně přežily i výbuch v blízké továrně. Trvalá byla zkrátka závazek, který vyžadoval trpělivost, hroší kůži a naprostou rezignaci na hebkost vlasů.
Když v kadeřnictví nebylo místo, nastoupila domácí alchymie, kde se k fixaci účesů používala cukrová voda nebo pivo a natáčky se pro dosažení loken musely vyvařovat v kastrůlku. Plastové natáčky se vyvářely ve vroucí vodě a pak se horké kroutily do vlasů, zatímco k fixaci účesu sloužila cukrová voda nebo rozprašovač naplněný vlažnou desítkou. Pokud jste se v koupelně rozhodli pro domácí odbarvování silným peroxidem, šlo o čistý adrenalinový sport s nejistým koncem. Buď jste po deseti minutách strachu získali zářivou blond, nebo vám v umyvadle zbyly jen chomáče spálené kštice, které už nezachránil ani ten nejkyselejší ocet. Byly to časy, kdy cesta za krásou vyžadovala nejen peníze na úplatky, ale hlavně odvahu experimentovat s tím, co dům dal.
