Vzpomínáte na tu specifickou vůni čerstvé tiskařské černě, která vás udeřila do nosu při otevření nové učebnice? Byly to časy, kdy se v aktovkách vedle ořezaných tužek a ulepených svačin ukrývaly příběhy, které měly z každého malého uličníka vytesat vzorného budovatele se zářnou budoucností.
Školní lavice tehdy nebyly jen místem pro dřímání, ale bitevním polem, kde se sváděl boj o správný světonázor prostřednictvím čtenářských deníků. Kdo neměl úhledně zapsaný obsah a k němu povinnou krasomluvu o hrdinství, ten si koledoval o zdvižený prst soudružky učitelky a pachuť zbytečně promarněného odpoledne.
Honzíkova cesta na vesnici
Malý pětiletý kluk v bílém tričku se stal symbolem literatury pro nejmenší a jeho dobrodružství u babičky znala každá domácnost. Zatímco jsme obdivovali ilustrace Heleny Zmatlíkové, režim nám nenápadně podstrkoval idylku o tom, že kůň v družstvu patří vlastně úplně všem a nikdo nestrádá. Honzík tak nevědomky prováděl politickou osvětu mezi regály s hračkami, aniž by kdokoli z nás tehdy tušil, že se právě seznamujeme s principy kolektivního hospodaření.
Ideologický vzor Timur Gajdar
Když přišla čtvrtá třída, vystřídala nevinné prázdniny na venkově drsná škola sovětského hrdinství v podání Timura a jeho odhodlané party. Tenhle chlapec byl ztělesněním dokonalosti, kterému by dnešní influenceři nesahali ani po kotníky, protože pomáhal rodinám vojáků s energií nabušeného robota. Číst o jeho ušlechtilých činech byla pro mnohé z nás spíše vytrvalostní disciplína, ale v rámci budování správných charakterů se prostě nedalo uhnout ani o jediný řádek.
Naprostým vysvobozením z ideologického sevření byl Eduard Štorch, který nás bez varování vrhl mezi mamuty a pravěké ohniště v šeru jeskyní. Kopčem s Veverčákem byli hrdinové z masa a kostí, u kterých nikoho nezajímalo, jestli jsou dostatečně uvědomělí, protože šlo o holý život v divočině. Jejich příběhy měly takový spád, že jsme pod lavicí hltali každé slovo a v duchu jsme s nimi házeli oštěpy po chlupatých slonech, zatímco venku zrovna probíhala pětiletka.
Švédská idyla Děti Bullerbynu
Ačkoli Lisa a její přátelé pocházeli z té podezřelé kapitalistické ciziny, jejich život v šesti lidech na malé vesnici byl pro nás vrcholem luxusu. Astrid Lindgrenová dokázala vytvořit svět tak hřejivý a blízký, že se knihy z antikvariátů vyvažovaly zlatem a jejich vlastnictví bylo známkou společenského prestiže. Prožívali jsme s nimi každé vánoční pečení a stavění bunkrů v seně, přičemž nám bylo úplně jedno, že se tyto příběhy odehrávají v docela jiném politickém zřízení.
Kdo by si nepamatoval melancholické vyprávění o klukovi z chudých poměrů, který musel čelit kruté realitě světa dlouho předtím, než se naučil pořádně číst. Bobeš byl přesným opakem rozesmátých dětí z plakátů a jeho životní strasti sloužily jako drsná připomínka toho, jak vypadá svět bez sociálních jistot. Přestože kniha působila někdy až depresivně, v našich vzpomínkách zůstala zapsána jako fascinující sonda do časů, které měly být podle tehdejších učebnic už dávno a navždy zapomenuty.
