Sexuoložka Laura Janáčková o divokém mládí: Rodiče ji drželi v pubertě hodně zkrátka. Chlapce však uměla za pusu šikovně „zneužít”

Vrátit se zpět do dětství je ve většině případů příjemné. Mnozí z nás měli zcela jiné dospívání než dnešní mládež. Rozbitá kolena, roztrhané tepláky a vylomeniny na klepadlech. Podobně to měla také Laura, která už jako malá holčička byla temperamentní a divoká, jak se smíchem svěřila v pořadu Retrohubky. A přestože byla rodiči držena zkrátka, neměla o chlapce nouzi a uměla šikovně využít holčičí zbraně.  

S moderátorkou Míšou Maurerovou zabrousila Laura do vzpomínek, které jí už nikdo nevezme. S upřímností vyprávěla nejen o svém dětství, dospívání, ale také o své cestě za prací uznávané sexuoložky. Možná vám její jméno na první dobrou není až tak známé, ale dámy narozené v osmdesátých letech se s Janáčkovou minimálně jednou „setkaly”. Pamatujete si časopis Bravo Girl!? Laura v něm vedla svou poradnu a její rady jste kdysi třeba také v praxi využily.  

O neobvyklém křestním jméně 

Lauro, vy jste se narodila a dostala jste jméno, které v té době bylo velmi nezvyklé, exotické. Víte, proč zrovna toto jméno?  

Moje maminka mi říkala, že tehdy četla Petrarku. Čímž pádem to byly Sonety Lauře a mamince se to jméno strašně líbilo. A samozřejmě, když se dozvěděla, že bude mít holčičku, tak chtěla, aby byla krásná, milovaná atd. 

Předpokládám, že na základní škole i ve školce na těch skříňkách moc Laur nebylo, že to byly spíš Jarmily, Evy a Janičky. Byla jste jediná? 

Myslím, že jsem někoho se stejným jménem neznala hodně dlouho, byla jsem opravdu jediná. Teda ve školce jsem neměla jméno, tam jsem měla panenku, protože jsme mívali obrázky. 

Jak vám říkala maminka, měla jste nějakou přezdívku?  

Byla jsem odjakživa velmi temperamentní a velmi divoká. Když jsem běhala venku na zahradě, tak aby na mě maminka volala Lauro, tak to bylo moc dlouhé. Takže na mě celé dětství vždycky volala Lolo. A to už jsem věděla, jak se řekne Lola, tak už musím okamžitě domů, protože je něco špatně. Slyšela jsem ale na to jen do takové první, druhé třídy, pak už mi tak nikdo neříkal. 

A byla pak nějaká jiná přezdívka nebo později jinotvar jména Laura? 

Myslím, že nebyla. Ale samozřejmě, když už jsem chodila s kluky, tak ti vymýšleli všemožné věci. Ale strašně mě štvalo Laurinka nebo něco takového. To mi přišlo, že to je jako takové nenápadité. Ale pamatuji si, že jeden mi říkal Mauro, protože říkal, že mám černou duši. 

Laura byla držena zkrátka, ale uměla šikovně chlapce „zneužít”  

Povězte mi, kdy poprvé sexuoložka Laura Janáčková zjistila, jak se dělají děti? 

Moji rodiče spolu vydrželi celý život, vodili se za ruce a měli strašně krásný vztah. Takže to bylo spíš takové poetické a sex vůbec. Takže kdybych měla říci, kdy poprvé jsem se dozvěděla, jak se dělají děti, tak možná, až když už jsem je jako začala dělat. 

Opravdu takhle pozdě? 

Já jsem neměla absolutně žádné zkušenosti. Četla jsem si v nějakých knížečkách tehdá, ale ono jich ani moc nebylo. Takže ani v knihovně jste si nemohla nic půjčit a první informace byly samozřejmě od kamarádů. My, holky jsme si povídaly, co to je, jaké to je, jak se teda líbat. A zkoušely jsme to na rukách a na sobě. 

Kdy tedy poprvé dostala Laura takovou pusu, že se jí rozklepala kolena? Ne tu dětskou od Pepíka, Karlíka, ale takovou tu první pusu, kdy pocítila tu touhu? 

Myslím, že to nebylo v tom úplně v raném dospívání. Protože tam já jsem si s těmi kluky dost hrála. Protože samozřejmě tím, jak jsem trochu vybočovala z řady, tak kluků jsem měla vždycky dost. Ale já se musím přiznat, že jsem je strašně zneužívala. Takže jsem měla jednoho, který mi nosil tašku domů, pak jiného, který mi posílal obrázky a na zdi mi napsal „Miluji tě" a tak. A to se mi strašně líbilo. Různě jsem jim pusy dávala, protože to nešlo dělat dlouhodobě bez odměny. Když vám nosí půl roku tašku, tak musí dostat nějakou odměnu. Ale v žádném případě se mi ta kolena u toho neklepala. Ale myslím si, že když už jsem byla starší, tak jsem prožila velkou, velkou první lásku, která byla krásná a na kterou doteď vzpomínám.  

K práci sexuoložky se Laura dostala až mnohem později

Jak se z rebelky Loly, která měla sice přísnější výchovu, stane studentka, která se rozhodne věnovat psychologii, vztahům a sexuologii?  

Když jsem studovala psychologii, tak jsem samozřejmě chtěla studovat klinickou psychologii. A určitě jsem věděla, že půjdu do medicíny a budu pomáhat nemocným, vážně nemocným. Ze začátku to byly chirurgické obory. Hodně jsem se věnovala popáleninám. Takže jsem se setkávala spíš s takovou oblastí na pomezí bolest, rekonstrukce, plastická chirurgie a krása. Posléze, a vlastně doteď, tedy třicet šest let, jsem se začala věnovat onkologickým pacientům. Nicméně když se věnujete onkologickým pacientům, tak se dostáváte k otázkám partnerských vztahů. A když se dostáváte k otázkám partnerských vztahů, tak se dostáváte k otázkám sexu. 

Poté jste tedy zabrousila intenzivněji do této problematiky?  

Pan profesor Weiss mě přivedl k evoluční sexuologii. A díky tomu jsem se začala více věnovat téhle problematice. Bylo málo žen, které se tomu věnovaly. Tak najednou se na mě začali obracet i zdraví lidé s určitými konkrétními problémy a s problémy ve vztazích. Máme-li problémy ve vztahu, je otázkou času, kdy začnou problémy v sexu. A když to nebudeme řešit dohromady, tak ty výsledky nebudou takové. K poradenství v sexu jsem se dopracovala už jako zralejší žena, která už měla za sebou jedno manželství a také dvě děti. 

O čem dalším promluvila Laura Janáčková: 

• Proč měla v pubertě trauma 
• Jak se mění věková hranice u prvního sexu 
• O svém vztahu k jídlu 
• Jak jí maminka šila oblečení 
• O spodním prádle, které bylo všechno, jen ne sexy 
• Proč je důležité, aby nám partner voněl  
• O své první velké lásce

Jak z rozhovoru zjistíte, milostné hrátky jsou pro vztah zkrátka důležité a pokud přece jen nastane nějaký problém, je důležité ho řešit. Víte, jak vymést pavučiny z ložnice a znovu zažehnout jiskřičku touhy?