Majitelka jedinečného hlasu, jež je pro mnohé z nás nezapomenutelnou Máří Magdalenou z legendárního muzikálu Jesus Christ Superstar, měla celkem drsné dospívání. Bára Basiková (63) žila s přísnou maminkou, která nešla pro ránu daleko. Jak se zpěvačka upřímně svěřila pro Svět ženy v pořadu Retrohubky, od mámy dostávala facky i dávno potom, co už vystupovala se svou kapelou a byla dospělou ženou.
Po zpívání toužila Bára od dětství a neustále si něco prozpěvovala. Jako dvanáctiletá roztomilá holčička s brýlemi se přihlásila do hudebního pořadu Zpívá celá rodina. Kupodivu si nevybrala píseň od své oblíbené Heleny Vondráčkové, ale v pořadu vyšvihla Markétku od Marie Rottrové. Snila o tom, že jednou bude stát také na velkých pódiích a bude slavná.
Bára se nedostala na konzervatoř
Doma však neměla žádnou podporu, kromě dědečka, a maminka jí naopak neustále nadávala, ať už toho „krákání“ nechá. Další ránou pak pro Báru bylo, když ji nepřijali pro nedostatek talentu na konzervatoř a musela jít na ekonomickou školu. Tam to budoucí hvězdu našeho hudebního rybníčku samozřejmě nebavilo. Během studií začala vystupovat s kapelou Precedens a s odřenýma ušima nakonec po řádném termínu odmaturovala.
Doporučujeme
reklama
Basiková se nenechala srazit na kolena
Zpěvačka byla zkrátka nezkrotný živel, který si i přes drsnou výchovu šel za svým snem. Nenechala se krutou matkou srazit na kolena a v podstatě pro ni byla hudba jakýmsi únikem z nehezké reality, kdy se doma praktikovaly rány vařečkou a šňůrou od vysavače. Samozřejmě v pořadu Retrohubky Bára zavzpomínala také na úsměvné momenty ze svého dětství a dospívání. Pokud vás zajímají další střípky ze života sympatické zpěvačky, pusťte si velmi otevřený rozhovor na našem YouTube kanále.
Báro, pojďme nejdříve na to, kde jste se narodila. To nebyl jen tak obyčejný panelák, že?
Je to tak. Narodila jsem se a takřka celý život žila v Colloredo-Mansfeldském paláci. Což je na začátku Karlovy ulice v Praze. Když se přejde Karlův most a přechází se takový velmi frekventovaný přechod, tak tam jsou dva oblouky a nad tím jedním jsme měli byt. Celé to má obrovský dvůr a kašnu s Neptunem. Můj praprapradědeček tam dělal kdysi správce a měl tam správcovský byt, a od té doby tam žila tátova rodina a já tam vyrůstala.
Zpěvačka z paláce. Vyrůstala jste s mladším bráškou, jaké to bylo?
Bratr se narodil v bytě, když byla máma v sedmém měsíci. Rodiče malovali, ona tehdy spadla ze štaflí a v noci tátu budila, že rodí. A než přijela sanitka, byl Kryštůfek na světě. Když jsem ho pak viděla, vypadal jako stažený králík, měl jen kilo čtyřicet a největší, co měl, byl pindík. To jsem prý teda komentovala. Musel být chvíli v inkubátoru, a když pak přijel domů, tak jsem ho ochraňovala a hezky se o něho starala.
Předpokládám, že jste v obrovském paláci dělali různé vylomeniny. Tam muselo dobrodružství číhat na každém rohu.
Pro nás s bráchou bylo asi největší dobrodružství, když jsme šli do sklepa pro uhlí. Doma jsme totiž měli kamna a každý den jsme vzali ty kovové uhláky a šli. A naše největší zábava byla, že vždy jeden zůstal s uhlákama nahoře, druhý šel dolů a ten, co byl nahoře, tak pustil ty uhláky ze schodů. To byl strašnej hukot v baráku, že by to slyšel i hluchej. Pak jsme samozřejmě dostali na p*del, protože nás rodiče docela bili.
Teď jste mi trochu nahrála. Výchova rodičů byla tedy hodně přísná?
Byla, ale já to vlastně vůbec nechápu, protože z dnešního pohledu jsme nedělali nic zlého, jen pouštěli uhláky ze schodů. Nebo když jsme přinesli blbou známku ze školy, tak byly fakt výprasky vařečkou a šňůrou od vysavače. Dnes bych jim dala pár facek, protože proč to dělali, kde se to v nich vzalo?
Báro, kdo z rodičů byl přísnější?
Rozhodně máma. Máma byla krutá. Mlátila mě ještě v pětadvaceti a vždy říkávala: „Dokud tady bydlíš, tak budeš poslouchat.“
Počkejte, v pětadvaceti letech jste ještě byla bita?
Ano. Přijela jsem například z koncertu se Stromboli nebo s Precedensem, kde jsme vystupovali ve sportovní hale pro pět tisíc lidí, ale protože jsem před odjezdem neumyla nádobí a máma měla trošku vypito, tak do mě začala prostě šít a chytla jsem facku a druhou o zeď. To bylo velmi brutální. To byla šikana.
Tak to je hodně smutné. Měla jste někoho, komu jste se mohla svěřit, nebo jste se mohla vyplakat domácímu mazlíčkovi?
Mazlíčka jsme doma mít nesměli a s bratrem jsme neměli takové citové pouto, abychom spolu řešili trápení. Do určitého věku jsem vlastně vůbec svoje pocity neventilovala, protože jsme byli vychováváni modelem „drž hubu a krok“. Jako dětí se nás nikdo na nic neptal. A vlastně první, kdo mi skutečně naslouchal, byli rodiče mého prvního kluka, se kterými se přátelím dodnes.
