Pro mnohé z nás navždy zůstává krásnou princeznou Jasněnkou a pro mladší generaci Markýtkou z další oblíbené pohádky. Život Míši Kuklové (58) však kdysi rozhodně nebyl procházkou růžovou zahradou. Oblíbená herečka si prošla mnoha těžkými zkouškami. Jak prozradila Světu ženy v pořadu Retrohubky, sáhla si až na úplné dno a musela překonat vlastní strach. Nejtěžší životní krize ji naučily vážit si každého dne a jakoukoliv překážku dnes zvládne s lehkostí a úsměvem na rtech.
K uměleckému směru to Míšu táhlo už od dětství. Krásně malovala a toužila se stát slavnou malířkou. Jednoho dne ji ale najednou „trklo“, že by chtěla být herečkou. Cesta před kamery však nebyla snadná, protože Míša od dětství trpěla extrémní trémou a stydlivostí.
Míša mnohokrát překročila své hranice
Postupem času zjistila, že právě překonávání vlastního strachu je pro ni ve výsledku osvobozující a posouvá ji vpřed. „To, čeho se nejvíc bojíte, vám může přinášet nejvíc radosti, že stojí za to se překonávat, prostě jít přes ty svoje hranice,“ vysvětlila herečka, jež si díky krásné tváři zahrála nejednu princeznu. Navždy je však Jasněnkou, za kterou létá švec. Míša se dokázala prosadit také v divadle a muzikálech. Herectví pro ni bylo v určité fázi života jakousi terapií, kdy mohla vypnout a na jevišti ze sebe dostat vše, co ji tížilo.
Během života si prošla řadou náročných situací, jež ji naučily důležitým lekcím. Zjistila například, jak zásadní je chránit si vlastní mantinely a nenechat se zničit snahou zavděčit se všem. Dokázala ze svého života odstřihnout toxické vztahy, i když to znamenalo přijít o přátele, kteří nechtěli vidět zlo, které se jim odehrává před očima.
Všechny těžké chvíle Míšu dle jejích slov posílily a naučily ji vážit si každého obyčejného dne. Životní příběh sympatické herečky by si rozhodně zasloužil knihu. V pořadu Retrohubky pak Míša naznačila, že pro někoho by možná byla ochotná otevřít všechny své tajné komnaty. Pokud vás zajímají další slasti a strasti ze života vždy usměvavé herečky, můžete si vše poslechnout na našem YouTube kanále.
Míšo, byla jste také jako malá holčička načančaná princezna v růžových šatičkách, která si hrála s panenkami?
Vůbec. Byla jsem holka, která se rvala, lezla po stromech, hrála si na kovboje a byla jsem také indián. Od malička jsem milovala koně a samozřejmě jsem jezdila na všem, co koně alespoň trochu připomínalo. Jednou jsem objevila velkou rouru, a to byl konečně veliký kůň. Mohlo mi být devět, deset, měla jsem šatičky, vylezla jsem na rouru, abych si zahrála, že jedu na koni, a pak zase slezla. Ale to už jsem nemohla jít.
Tolik jste řádila na „koňském hřbetu“ tak, že vás bolely nohy?
To ani ne, ale měla jsem všude zapíchanou skelnou vatu, a to bylo příšerné. Nakonec jsem nějak došla domů a vzala si od maminky rejžák. Hodně dlouho jsem pak byla s rejžákem ve vaně a celá se drhla. Pokud někdo máte tuhle zkušenost, tak víte, že skelnou vatu z kůže prostě nedostanete. Od té doby jsem začala jezdit na opravdových koních, to neneslo takové riziko.
Princezna na koni, to se o vás kluci museli prát. Vzpomenete si na svou první opravdovou pusu, randění, kdy byli motýlci v břiše?
To bylo, když naši odjeli do Německa a hlídala nás babička. Bylo mi čtrnáct, byla jsem fakt opožděná, nezkušená, nepolíbená a brácha chtěl udělat takový menší mejdan. Nějak se to ale rozkřiklo po celé vesnici a tam nebylo kam šlápnout. Ležely tam různě dvojice po chodbách, v ložnicích, prostě všude. A do toho sešla ta nahluchlá babička, která v bačkorách překračovala ty dvojice a tam nebylo kam šlápnout v tom baráku... A do toho si pamatuju, jak sešla babička, byla nahluchlá, přešla ty dvojice na chodbě, nakoukla do obýváku a zase v klidu dveře zavřela a odešla. Nikdy nás nepráskla. A to byl večer, kdy jsem se poprvé líbala. Bylo to neuvěřitelný a krásný.
Toužila jste být odjakživa herečkou, nebo vás lákalo něco úplně jiného?
Chtěla jsem být malířkou. Jenomže potom jsem v šesté třídě viděla hrát děti v televizi a najednou mě to tak trklo a řekla jsem mámě, že bych to chtěla taky. A asi to bylo i kvůli mé povaze, že jsem byla tak strachuplná a stydlivá. Ale měla jsem nějaký sluch a ve folkovém školním souboru jsem zpívala sóla. Reprezentovala jsem školu v recitacích a ve všech pěveckých soutěžích. A nějak mě to vedlo tím uměleckým směrem, i když to bylo krutý, protože mně se dělalo špatně, tu trému si pamatuju do dneška.
Jak se vám dařilo s tou extrémní trémou a strachem bojovat na jevišti a před kamerou?
Zastírala jsem všechny své emoce a hrála jsem, jako že jsem úplně v pohodě, ale o to nepřirozenější jsem samozřejmě byla. Ale pak přišel zlom a začalo mi to dělat radost. Tady bych dala jednu velkou radu do života. To, čeho se nejvíc bojíte, vám může přinášet nejvíc radosti. Stojí za to se překonávat a jít přes své hranice. Ty krize nás posouvají.
Vy jste se po tom všem, co vás v životě potkalo, musela posunout hodně vysoko!
Je důležité nic nepodcenit. Já jsem v životě hrozně moc ztrácela sebe sama. Vlastně jsem se vždycky chtěla zavděčit. Přizpůsobit se, aby mě lidé měli rádi, ale k tomu přichází strašně moc zážitků. Ve výsledku veřejnost ví jenom nějaké dva kousíčky toho života, mají nějakou letmou představu, ale vůbec netuší. Jen moji nejbližší samozřejmě vědí, co se mi v životě dělo doopravdy nebo jak to člověk prožíval.
Sáhla jste si v životě na dno i na hranice svých sil. Jaké poselství byste vzkázala těm, kteří teď procházejí těžkými chvílemi?
Člověk, když přijde do nějaký krize, tak má pocit k nepřežití, že už to nedá. Dejme si šanci, protože život může přijít do úplně diametrálního protipólu. Všechno to těžký, co jsem v životě prožila, tak dnes jsem za to vděčná. Necítila bych se tak fantasticky a především bych nezvládala další a další překážky. Až když si člověk sáhne na smrt a najednou ví, že už se ho dotkla, tak teprve potom mu dojde, co to znamená. Není důležitá délka života, ale to, jak život člověk prožije.
