Křivda z dětství se nikdy nehlásí o slovo nahlas. Usadí se někde hluboko a čeká na omluvu, na vysvětlení, na chvíli, kdy rodič uzná, že se choval špatně. U řady lidí ale tahle chvíle nikdy nepřijde. A zlost, kterou v sobě mezitím nosíme, si dělá vlastní práci. Ne v hlavě, ale v těle.
Psychologové dnes poměrně přesně popisují, co se v nás odehrává, když člověk roky přemílá stejnou bolest vůči matce nebo otci, ať šlo o odtažitý přístup, ponižování, zanedbávání, nebo něco závažnějšího. Zadržovaný hněv totiž nezůstává jen v rovině emocí. Ovlivňuje krevní tlak, trávení i imunitní systém. Řešením přitom není čekat na omluvu, která možná nikdy nepřijde. Odpuštění, jak ho popisuje současná psychologie, je proces, který člověk vede sám za sebe, bez ohledu na to, jestli druhá strana vůbec připustí, co se stalo.
Odpuštění rodičům
V dospělosti leccos racionalizujeme, s rodiči je to ale jinak. Vztah s matkou nebo otcem se totiž utvářel v době, kdy jsme na nich byli existenčně závislí. Psychoterapie proto pracuje s pojmem jádrových schémat, tedy hluboko zakotvených přesvědčení o sobě a o světě, která vznikají v raném dětství a provázejí nás i v dospělosti. Když rodič zklamal, dítě si to často vyloží jako vlastní nedostatečnost, ne jako selhání dospělého. Odtud pramení loajalita, která odpuštění dlouho brzdí. Zlobit se na rodiče bývá i po letech skoro tabu.
Jakákoli forma hněvu přitom prokazatelně škodí cévám. I krátká vzpomínka na nepříjemný zážitek dokáže na desítky minut zhoršit schopnost rozšiřovat se, přičemž třeba smutek nebo úzkost podobný efekt nemají. Pokud emoce dlouhodobě potlačujete, hrozí, že budete mít vyšší krevní tlak a svaly zad a šíje v napětí, což se často promítá i do bolestí hlavy nebo špatného spánku. Přidává se k tomu trávicí soustava, která na chronický stres reaguje jako jedna z prvních, a pak oslabená imunita.
Odpuštění není omluva ani usmíření
Tyto dva pojmy se zásadně liší. Usmíření obnovuje vztah, a musí u toho být obě strany společně. Vyžaduje, aby viník uznal své pochybení a poškozený omluvu přijal. Odpuštění je naproti tomu vnitřní proces jedné osoby: k němu je třeba změna emocí, myšlenek a postojů vůči tomu, kdo ublížil, bez ohledu na to, jestli se na vztahu navenek cokoliv změnilo.
Tato práce s emocemi následně vede k vnitřnímu uvolnění, ne k popření viny druhé strany. Odpustit tak jde i rodiči, který se nikdy neomluví – podmínkou není jeho účast, ale rozhodnutí přestat nosit zátěž, která vám nepatří.
Jednou z technik, kterou psychoterapie při zpracování podobných křivd běžně používá, je takzvaný terapeutický dopis. Ten si můžete představit v několika podobách: do necenzurovaného dopisu napíšete doslova všechno, co cítíte, do empatického dopisu popíšete situaci jakoby psanou z pohledu rodiče, s pokusem pochopit, co ho k jeho chování vedlo. Dopisy nikam neodesílejte, slouží k pojmenování emocí, které jste roky odsouvali stranou. Po dopsání můžete dopis spálit nebo zničit jiným způsobem jako symbolické uzavření tíživé frustrace.
Doporučujeme
reklama
Co odpuštění mění v těle i v hlavě
Samotné rozhodnutí odpustit má měřitelný fyziologický dopad: vede k nižšímu krevnímu tlaku i nižší hladině stresových hormonů než omílání staré křivdy, a s tím i k lepšímu spánku a menší celkové únavě. Cílem přitom není rodiče zbavit odpovědnosti, ani jejich chování obhajovat. Jde o to přestat za událost, kterou už nelze změnit, průběžně platit vlastním zdravím.
