Soutěž o to, koho co víc bolí. Jak si udržet pozitivní nastavení a nenechat se stáhnout do neustálého stěžování si vrstevnic na doktory, klouby a drahé máslo
Pravidelná setkání s vrstevníky se v určitém věku promění v čekárnu u praktického lékaře. Kdo nemá problém s kolenem nebo vysokým tlakem, jako by u stolu ani neseděl. Neustálé stěžování si a vzájemné utvrzování se v negativech ale lidské psychice ani trochu neprospívá.
Psychologové pro tento jev mají přesné pojmenování: ruminace. Jde o zacyklené omílání problémů bez jakékoli snahy o jejich skutečné řešení. Ve věku kolem šedesátky má přirozeně nějaký ten zdravotní neduh téměř každý, a s druhými nás tedy tak trochu spojují. Když si totiž ve společnosti postěžujete na bolavé kyčle nebo neochotnou sestřičku u odběrů, máte stoprocentní jistotu, že protějšek bude reagovat s okamžitým pochopením.
Soutěž o to, koho co víc bolí
Stížnosti jsou tak skvělým tématem pro sblížení. Jenže když stížnosti pohltí celou schůzku a z letitého přátelství se stane jen nevyhlášená soutěž o to, komu je vlastně hůř a koho život zkouší tvrději, ne každému to vyhovuje. Svůj příběh nám napsala paní Kristýna.
Osmapadesátiletá Kristýna pracuje jako účetní v menší firmě. V práci toho má nad hlavu, a tak se na pravidelnou páteční kávu se třemi spolužačkami ze střední vždycky těšila jako na zasloužený relax. Jenže zhruba před rokem si uvědomila, že místo aby ji schůzka dobila novou energií, vracela se domů s bolavou hlavou, podrážděná a vyčerpaná.„Prvních dvacet minut jsme mluvily o ortopedii a čekacích lhůtách na operaci šedého zákalu. Další půlhodinu zabralo nadávání na zdražování potravin a nekvalitní zeleninu v supermarketech. Zbytek času si kamarádky stěžovaly na nevděčné snachy a závislost vnoučat na mobilních telefonech,“ popsala nám Kristýna. Když se pokusila navrhnout společný prodloužený víkend v Římě nebo se zeptala ostatních na to, ci zrovna čtou, jen se všichni vymlouvaly a hovor okamžitě stočily zpět k vysokému tlaku.
Co dělá neustálé stěžování s naším mozkem a tělem
Mozek má velkou schopnost přizpůsobovat se tomu, čím ho nejčastěji krmíme. Když neustále vyhledáváme a soustředíme se na negativní zážitky, posilujeme tím neuronové spoje zodpovědné za pesimismus a úzkostné stavy. Mozek pak začne vyhledávat problémy i tam, kde žádné nejsou.
Poslouchat cizí stížnosti je pro náš organismus v podstatě stejné jako pasivní kouření. Lidské tělo nedokáže rozlišit mezi vlastním ohrožením a napínavým vyprávěním o nespravedlivém revizorovi nebo předražených lécích. V reakci na jakýkoliv stres, a to i ten cizí, začne nadledvinka vyplavovat stresový hormon kortizol, zvyšuje se krevní tlak, dochází ke svalovému napětí a cítíme se více unaveni. Když se tedy rozhodnete bránit nekonečným stížnostem, tak to není necitlivost, ale pud sebezáchovy a ochrana vlastního mentálního zdraví.
Doporučujeme
reklama
Jak změnit téma
Jak z toho ale ven? Nejlepší řešení je, že kamarádčinu stížnost sice empaticky vyslechnete, ale hned poté nekompromisně přehodíte téma úplně jinam. Další skvělou obrannou taktikou je přesunutí pozornosti k řešení. Jakmile se na vás začne valit lavina nářků, zeptejte se napřímo: „To zní šíleně, a co s tím tedy plánuješ udělat?“ Lidé, kteří si stěžují jen pro samotnou úlevu ze stěžování, z takové konfrontace obvykle velmi rychle vycouvají a raději sami změní téma.
Pokud ale nic nezabírá, je na čase vyložit karty na stůl, přesně jako to udělala Kristýna. Kamarádkám na rovinu řekla, že ji věčné pitvání nemocí a zdražování ubíjí, a navrhla nové pravidlo: každá dostane pět minut na to dostat ze sebe všechny stížnosti, ale zbytek schůzky už se bude mluvit jen o tom, co hezkého koho čeká.„Zpočátku byly reakce holek celkem rozpačité, ale překvapivě to zabralo a brzy jsme se zase smály,“ popisuje Kristýna. Ženy zkrátka zjistily, že když si nemohou stěžovat, musí se znovu začít zajímat o to, co je baví.
