„Když se mi narodila vnučka, neucítila jsem vůbec nic. Roli babičky nenávidím a stydím se za to,“ svěřuje se Ivana. Radí psycholožka

„Těš se, jakmile to miminko poprvé uvidíš, naprosto tě to pohltí. Změní ti to život,“ slýchala osmapadesátiletá Ivana od svých vrstevnic celých 9 měsíců. Než její dcera porodila, Ivana se ale nijak zvlášť netěšila. Přisuzovala to tomu, že má náročnou práci, vlastní nabitý program a na sentiment si nikdy moc nepotrpěla. Zároveň ale v duchu věřila, že jakmile nastane ten okamžik, její pocity se změní.

Roli babičky nenávidím

„Když mi ze sálu přišla první fotka mojí vnučky Emičky, čekala jsem na ten příliv štěstí. Ale nestalo se vůbec nic,“ svěřuje se nám Ivana s něčím, co si dlouhé měsíce netroufla přiznat ani sama sobě. Říkala si, že se to určitě změní, až si malou pochová. Jenže když jí později dcera plačící uzlíček vložila do náruče, Ivana si v tu chvíli přála si, ať už si malou někdo vezme.

Mohlo by se vám líbit

„Randění po padesátce je skvělé, dokud nenarazíte na něj." Paní Kateřina sdílí varovné signály, že si píšete s manipulátorem

Ani když další týdny a měsíce ubíhaly, nic se nezměnilo. Spíš naopak. Když Emička povyrostla, dcera začala předpokládat, že má k dispozici chůvu na zavolanou. Jakmile ale Ivana odmítla zrušit víkendový výlet, protože mladí zrovna potřebovali jít do kina, poznala, že jí nikdo nechápe. „Viděla jsem jí na očích tu obrovskou výčitku. Byla zklamaná, že nejsem ta obětavá babička z plakátu, která o víkendu s úsměvem napeče buchty a vezme kočárek na půl dne do parku. Ale já už zkrátka nechci. Své děti jsem vychovala, věnovala jsem se jim. Teď mám po letech konečně čas sama na sebe a roli hlídací babičky vlastně z duše nenávidím,“ dodává smutně, ale naprosto upřímně.

Mezi kamarádkami musím hrát divadlo

Kdykoliv se Ivana sejde s kamarádkami na kávě, téma se nevyhnutelně stočí k dětem. Všechny si ukazují fotky v telefonech, rozplývají se nad prvními krůčky a v podstatě se předhánějí v tom, která tráví s vnoučaty víc času.

Mohlo by se vám líbit

„Tchyně mi neustále připomíná, že jsem špatná matka, prý dnešní ženy nic nevydrží,“ svěřuje se Lucie

„Připadám si mezi nimi jako naprostý mimozemšťan. Musím nasadit falešný úsměv, přikyvovat a předstírat nadšení, které prostě necítím. Kdybych jim u stolu narovinu řekla, že mě ta malá vlastně vůbec nezajímá a její návštěvy mě spíš vyčerpávají, ukřižovaly by mě. Přestaly by se se mnou bavit,“ popisuje Ivana. Sama sebe začala přesvědčovat, že je s ní něco v nepořádku, že je sobecká a citově vyprahlá ženská. Raději začala omezovat kontakt se známými, jen aby se vyhnula zvídavým dotazům na to, jak si to babičkování vlastně užívá.

Přirozený babičkovský instinkt neexistuje

Když žena porodí dítě, její mozek zaplaví obrovská dávka oxytocinu a dalších hormonů, které mají za úkol vytvořit ono bezpodmínečné pouto nutné pro přežití kojence. Mozek babičky ale žádným takovým chemickým procesem neprojde. Její vztah k novému členu rodiny se musí vybudovat čistě na psychologické a sociální rovině. A to může trvat hodně dlouho.

Mohlo by se vám líbit

„Moje maminka mi slíbila, že mě bude chránit. A opravdu to i z nebe dělá,” je v šoku Judita. Odpovídá psycholog Pavel Pařízek

Zatímco dříve padesátnice už těžko hledaly práci, žily s mladými pod jednou střechou a péče o další generaci pro ně byla de facto jedinou smysluplnou životní náplní, dnes je to jinak. „Mnoho dnešních babiček pracuje do pozdního věku a jsou zaneprázdněné. Je to také skupina posedlá zdravím, takže hodně cvičí a maji bohaté sociální kontakty. Dělají dobrovolníky, jezdí na výlety, mají své kluby. A mnozí z nich nejsou schopni – nebo ochotni – se toho vzdát,“ vysvětluje psycholožka Susan Newman, Ph.D.. Takže pomyšlení, že se tato žena vrátí o třicet let zpátky k plenkám a mixování mrkve, nutně u nich může vyvolat vnitřní odpor.

Jak si nezničit vztahy s dětmi

Tím nejhorším řešením by bylo zatnout zuby a hlídání prostě přetrpět, jen aby se neřeklo. Nakonec by to rodinné vztahy poškodilo mnohem víc než jedno srozumitelné a vysvětlené odmítnutí. „Mladí lidé automaticky předpokládají, že se z jejich rodičů ze dne na den stanou bezplatné chůvy, které se jim naplno přizpůsobí. Jenže mladí by se měli nejprve naprosto otevřeně prarodičů zeptat, jakou roli chtějí v životě dítěte hrát. Nemusí to být role pečovatelek. Možná chtějí být jen těmi, kdo s vnoučetem jednou za měsíc vyrazí do divadla nebo ho naučí poznávat ptáky v lese. A to je naprosto v pořádku,“ radí psycholožka MUDr. Anne Fishel. Z dlouhodobého hlediska je to jediný způsob, jak dosáhnout toho, že budou všichni spokojeni.

Zdroje: parents.com, psychologytoday.com, příběh paní Ivany

„Děti mě přesvědčily, že domov důchodců bude nejlepší řešení, jsem nešťastná a není cesty zpátky,“ svěřuje se Alžběta