Prarodiče dnes často žijí aktivněji než předchozí generace a po odchodu do důchodu nechtějí automaticky převzít pravidelnou péči o vnoučata. To ale může narazit na očekávání dospělých dětí, které s jejich pomocí počítají. Pak se snadno objeví otázka, zda babička, která chce žít po svém, není příliš sobecká.
Ivana (64) chodí na výlety, pravidelně cvičí, cestuje a má svůj vlastní program. Vnoučata miluje a ráda s nimi tráví čas, ale nechce být k dispozici pokaždé, když dcera potřebuje hlídání. Právě kvůli tomu mezi nimi vzniká stále větší napětí.
Dcera mi vyčítá, že jsem moc aktivní babička
Když jsem šla do důchodu, těšila jsem se, že konečně nebudu mít každý den přesně rozplánovaný. Začala jsem chodit na cvičení, jezdím s kamarádkami na výlety a párkrát do roka někam odjedu. Svoje vnoučata vídám ráda a často si je vezmu na odpoledne nebo na víkend, když se předem domluvíme.
Problém je, že dcera počítá s tím, že když nepracuju, mám vlastně pořád volno. Když odmítnu hlídání, protože už něco mám, někdy mi řekne, že jiné babičky pomáhají mnohem víc. Nedávno dokonce poznamenala, že jsem asi až moc aktivní a že rodina by pro mě měla být přednější. To mě zabolelo. Celý život jsem se starala o děti, práci i domácnost a teď nechci mít pocit, že svůj čas musím znovu někomu odevzdat.
Moje dcera mi říká, že po mně nechce nic přehnaného a že jí pravidelná pomoc velmi ulehčuje život. Tomu rozumím. Sama si pamatuju, jak náročné bylo skloubit práci a malé děti. Jenže já také nechci, aby se moje pomoc změnila v povinnost, o které už se ani nemusíme domlouvat. Někdy raději neříkám, že jedu na výlet, protože tuším, že uslyším, že místo toho jsem mohla pohlídat. Pak mě to mrzí ještě víc, protože nechci svůj život před vlastní dcerou obhajovat.
Vnoučata miluju a chci s nimi mít hezký vztah, ale nechci být znovu v režimu, kdy se všechno řídí podle dětských potřeb. Myslela jsem si, že po šedesátce budu mít právo být nejen dobrou babičkou, ale také prostě Ivanou. Kolik svého času prarodiče skutečně dluží rodině a kdy už mají právo dát přednost vlastním plánům bez pocitu, že tím někoho zklamali?
Ke komentáři na situaci paní Ivany nás inspiruje psychoterapeutka Amanda Macdonald
Milá Ivano,
důchod neznamená, že se váš čas automaticky stal rodinnou rezervou pro hlídání. Je pochopitelné, že vaše dcera ocení vaši pomoc a že jí ulehčuje každodenní život, ale to ještě neznamená, že máte být k dispozici pokaždé, když vás potřebuje. Máte právo plánovat si výlety, cvičení i obyčejný volný den, aniž byste tím dokazovala, že vám na rodině záleží méně.
Možná vám pomůže domluvit se s dcerou konkrétněji, místo abyste každou žádost řešily znovu podle okolností. Můžete si říct, jak často chcete pravidelně hlídat, co vám vyhovuje a kdy už potřebujete, aby hledala jiné řešení. A když máte vlastní program, nemusíte ho obhajovat ani dokazovat, že je dost důležitý – „už něco mám“ je úplně platný důvod.
Vnoučata mohou být důležitou součástí vašeho života, aniž by se z babičky znovu stala žena, jejíž čas se řídí především potřebami druhých. To, že po letech péče chcete mít také prostor sama pro sebe, není odmítnutí rodiny. Naopak může být pro váš vztah s dcerou i vnoučaty zdravější, když budete pomáhat proto, že chcete a můžete, ne proto, že se bojíte výčitek, když si někdy vyberete vlastní plán.
