Marta (75) si chtěla vybrat vlastní úspory. Dcera ji ale přímo v bance ponížila a oznámila, co nesmí dělat

Marta (75) byla celý život zvyklá platit hotově a určitou finanční rezervu mít doma. Její dcera ale po několika zprávách o podvodech a krádežích začala trvat na tom, aby větší částky zůstávaly v bance. Marta má pocit, že jí tím bere právo rozhodovat o vlastních úsporách.

Dcera mi zakázala vybírat větší částky

Hotovost mám ráda odjakživa. Když mám peníze fyzicky doma, vím, kolik mám k dispozici, a připadá mi to přehlednější než sledovat čísla na účtu. Neříkám, že bych doma schovávala celé jmění, ale větší rezervu jsem měla vždycky. Dcera z toho poslední dobou začala být nervózní. Pořád mi posílá články o podvodech, falešných policistech a lidech, kteří přišli o úspory. Jednou mě dokonce doprovodila do banky a před pracovnicí řekla, že nechce, abych vybírala vysokou částku.

To mě ponížilo. Chápu, že se bojí, ale já jsem své peníze celý život vydělávala a hospodařila s nimi sama. Najednou mám pocit, že musím obhajovat, proč si chci sáhnout na něco, co je moje.

Prý mě nenechá udělat chybu

Dcera říká, že mi nic nebere a jen se snaží zabránit problému, který už by potom nešel napravit. V tom jí rozumím. Vím, že doma může dojít ke krádeži a že všichni podvodníci dokážou být přesvědčiví. Jenže právě proto bych raději chtěla, aby se mnou mluvila a vysvětlila mi rizika, než aby rozhodovala místo mě. Když jí řeknu, že větší hotovost doma chci, odpoví, že je to nerozumné a že mě nenechá udělat chybu. Právě to slovo „nenechá“ mi vadí nejvíc.

Jsem pořád schopná rozhodovat sama za sebe, i když se jí moje rozhodnutí nelíbí. Zároveň nechci její obavy úplně shodit. Jen nevím, jak najít řešení, při kterém se budu cítit bezpečně a zároveň ne jako někdo, komu už vlastní peníze nepatří úplně do rukou. Jak najít hranici mezi rozumnou ochranou před finančním rizikem a právem člověka rozhodovat o vlastních penězích, i když jeho volba ostatním připadá nerozumná?

Mohlo by se vám líbit

Velká nespravedlnost vůči Evě (58): O maminku se musí starat téměř sama, bratr chce klid

Ke komentáři k situaci paní Marty nás inspiruje advokát H. Dennis Beaver

Milá Marto,

vaše dcera má právo mít o vás strach a upozorňovat na rizika, ale její obava sama o sobě neznamená, že může převzít rozhodování o vašich penězích. Pokud rozumíte tomu, co může větší hotovost doma znamenat, je důležité, aby se s vámi jednalo jako s dospělým člověkem, ne jako s někým, komu je potřeba zabránit v každém rozhodnutí, které rodina nepovažuje za rozumné. Právě slovo „nenechá“ proto může být zraňující.

Zkuste rozhovor přesunout od otázky, kdo má pravdu, k tomu, jaké zabezpečení jste ochotná přijmout vy sama. Můžete se například domluvit na určité částce, kterou chcete mít doma, společně projít nejčastější podvody nebo si nastavit postup, že při neobvyklé žádosti o peníze nejdřív někomu zavoláte. Taková opatření vás mohou chránit, aniž by vaše dcera získala pocit, že musí vaše finance kontrolovat místo vás.

Mohlo by se vám líbit

„Moje dcera nenastavuje dětem žádné hranice, rostou z nich nevychovaní pacholci,” lamentuje Jarka

Hranice se může časem měnit, pokud by se jednou skutečně objevily potíže s orientací ve financích nebo s posouzením rizika. To ale není totéž jako situace, kdy vaše rodina pouze nesouhlasí s tím, jak se svými penězi zacházíte. Pomoc má největší smysl tehdy, když vám umožní zůstat co nejdéle samostatná a současně sníží rizika, ne když vás připraví o pocit, že vaše peníze i rozhodnutí jsou pořád vaše.

Kdy je zásah rodiny ještě pomocí a kdy už omezuje finanční samostatnost staršího člověka? A jak může Marta s dcerou nastavit pravidla tak, aby se obě cítily bezpečně a respektovaně? Přečtěte si také příběh Evy, která se musí starat o svou maminku sama, protože její bratr chce spíš klid.

Zdroj: kiplinger.com, příběh poslala Marta G.