Dědictví je zvláštní forma očekávání, protože člověk často počítá s něčím, co mu zatím vůbec nepatří. Když se rodič rozhodne svůj majetek ještě za života využít jinak, může to v dospělých dětech vyvolat překvapivě silné emoce. Vedle rozumu se pak ozývá i pocit, že se změnila budoucnost, se kterou dlouhé roky počítaly.
Adriana (47) vždy předpokládala, že jednou zdědí byt svých rodičů. Její matka se ale po smrti manžela rozhodla nemovitost prodat a peníze využít na cestování a vlastní život. Adrianu zaskočilo, jak moc jí to vadí.
Matka chce prodat byt a všechny peníze utratit. Já počítala s dědictvím
Moje máma mi nedávno úplně klidně oznámila, že chce byt prodat. Je jí třiasedmdesát, je zdravá a po tátově smrti prý pochopila, že nechce dalších patnáct let sedět doma a šetřit peníze, které možná nikdy nestihne využít. Chce se přestěhovat do něčeho menšího, cestovat a prostě si něco dopřát.
První reakce byla, že jí to přeju. Pak mi ale došlo, že byt, o kterém jsem celý život automaticky přemýšlela jako o něčem, co jednou zůstane mně a mým dětem, vlastně zmizí. Sama pořád splácím hypotéku a vždycky jsem si říkala, že jednou třeba díky rodičovskému majetku dětem nějak pomůžu. Nikdy jsme se o tom výslovně nebavily. Přesto jsem měla pocit, že je to tak nějak samozřejmé.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Překvapilo mě to
Když jsem mámě opatrně řekla, že mě její rozhodnutí překvapilo, odpověděla mi dost ostře, že mě vychovala, pomohla mi, když bylo potřeba, a teď už nikomu nic nedluží. Vlastně vím, že má pravdu. Byt je její, peníze jsou její a já nemám žádné právo rozhodovat, co s nimi udělá. Přesto mě občas přepadne pocit křivdy a potom se za něj sama stydím. Nechci být dcera, která čeká, až něco zdědí. Zároveň si uvědomuju, že jsem s tím majetkem ve své hlavě opravdu počítala a teď musím některé představy o budoucnosti přepsat.
Nejhorší je, že se bojím o tom se svou mámou mluvit otevřeně, aby si nemyslela, že mě zajímají jen její peníze. Možná mě ve skutečnosti nejvíc zaskočilo, že jsem něco považovala za jistotu, aniž by mi to kdy někdo slíbil. Mám právo cítit zklamání z toho, že matka svůj majetek utratí, i když vím, že jsem na něj nikdy neměla žádný nárok?
Ke komentáři na situaci paní Adriany nás inspiruje finanční psycholog Brad Klontz
Milá Adriano,
ano, zklamání cítit můžete, i když zároveň víte, že na matčin majetek nemáte nárok. Nejspíš netruchlíte jen nad konkrétním bytem, ale i nad představou budoucnosti, kterou jste si kolem něj roky vytvářela. Když se změní něco, co jsme považovali za samozřejmé, může nás to zasáhnout, i když ta samozřejmost nikdy nebyla skutečným slibem.
Pomoci může oddělit dvě věci: vaše pocity a vaše právo rozhodovat. Pocit křivdy nebo ztráty nemusíte popírat, ale zároveň můžete respektovat, že vaše matka chce se svými penězi naložit podle sebe. Pokud s ní o tom budete mluvit, zkuste mluvit spíš o tom, že vás její rozhodnutí zaskočilo a že si přepisujete vlastní představy o budoucnosti, než o tom, co by „mělo“ zůstat vám nebo dětem.
Možná je to také příležitost opřít své finanční plány o věci, které máte skutečně ve svých rukou, a ne o budoucí dědictví, které může ovlivnit ještě mnoho okolností. Nemusíte se kvůli svému zklamání považovat za vypočítavou dceru. Důležité je, co s tím pocitem uděláte – zda z něj vznikne tlak na matku, nebo spíš nové, realističtější nastavení vašich vlastních očekávání.
