Rodinné příběhy často patří více lidem zároveň, ale ne všechny detaily jsou automaticky společným majetkem. Zvlášť když jde o citlivé události z dospívání, může být velmi těžké přijmout, že o nich někdo vypráví bez našeho souhlasu. Spor pak není jen o minulosti, ale také o právu rozhodovat, komu ji chceme odhalit.
Hedvika (46) měla složitější dospívání a některé tehdejší události považuje za uzavřenou část svého života. Její matka ale začala o tomto období vyprávět Hedvičiným dospělým dětem. Hedvika má pocit, že jí bere možnost rozhodnout, co jim o sobě sama řekne.
Matka vypráví mým dětem věci z mého mládí
Když jsem byla mladá, udělala jsem několik věcí, na které nejsem pyšná. Měla jsem bouřlivější období, doma jsme se často hádaly a některé situace byly hodně osobní. Nikdy jsem před dětmi nepředstírala, že jsem byla dokonalá, ale zároveň jsem neměla potřebu vyprávět jim všechny podrobnosti. Chtěla jsem se sama rozhodnout, co jim jednou řeknu a kdy. Pak mi dcera při jednom rozhovoru zmínila něco, co mohla vědět jedině od mojí mámy.
Postupně jsem zjistila, že babička jim vyprávěla několik příběhů z mého dospívání, včetně věcí, které jsem považovala za velmi soukromé. Prý jim chtěla ukázat, „jaká jejich máma opravdu byla“. V tu chvíli jsem měla pocit, že mě někdo svlékl před vlastními dětmi bez mého svolení.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Mám právo se rozhodnout
Když jsem se mámy zeptala, proč to udělala, vůbec nechápala, co mi vadí. Řekla, že děti jsou větší, že ona u těch událostí byla a že rodinná historie není žádné státní tajemství. Jenže pro mě je rozdíl mezi rodinnou vzpomínkou a něčím, co se týká mojí intimity nebo věcí, za které jsem se tehdy styděla.
Nechci po ní, aby lhala nebo předstírala, že moje mládí neexistovalo. Vadí mi, že si osobuje právo rozhodnout, které části mého života smějí slyšet moje děti. Zároveň si uvědomuju, že některé ty příběhy jsou i její zkušeností a nemůžu jí zakázat mít vlastní vzpomínky. Jen nevím, kde přesně vede hranice mezi jejím právem vyprávět a mým právem na soukromí. Mám právo po matce chtít, aby o mém mládí před mými dětmi mlčela, i když byla součástí některých těch událostí také ona?
Ke komentáři k situaci Hedviky nás inspiruje manželská a rodinná terapeutka Sarah Epstein
Milá Hedviko,
vaše matka má samozřejmě právo na vlastní vzpomínky a na to, jak prožívala vaše společné rodinné události. To ale neznamená, že má automaticky právo předávat dál všechny podrobnosti o vašem soukromí, zvlášť pokud se týkají intimních nebo citlivých věcí. Je pochopitelné, že vás zasáhlo především to, že vám vzala možnost rozhodnout, co o sobě svým dětem řeknete sama.
Můžete jí proto hranici pojmenovat velmi konkrétně: nejde o zákaz mluvit o minulosti, ale o žádost, aby nesdělovala vaše osobní detaily bez vašeho souhlasu. U společných událostí může mluvit o tom, co se týkalo jí a jak je prožívala ona, aniž by přitom odhalovala věci, které patří především k vašemu příběhu. Pokud vaše děti něco už slyšely, můžete navíc sama doplnit svůj pohled, aniž byste se musela obhajovat nebo vyprávět víc, než chcete.
Možná se s matkou nikdy neshodnete na tom, co je ještě rodinná historka a co už zásah do soukromí. Přesto má smysl říct jí jasně, které oblasti svého života považujete za vlastní a nechcete, aby je dál probírala s vašimi dětmi. Hranice neznamená, že jí berete její minulost – jen žádáte, aby respektovala, že některé části té minulosti patří zároveň vám a nemají se stát rodinným vyprávěním bez vašeho svolení.
