„Všichni mi záviděli, že mám úspěšného muže. Ale ten mi doma dává pocítit, že bez něj nejsem nic,” píše Eva

Paní Eva (46 let) s manželem vypadají na první pohled jako ideální a šťastná rodina. Všichni si myslí, že jim to klape a jsou po letech pořád zamilovaní jako puberťáci. Její manžel na ni může oči nechat a neustále se jí dotýká. Prostě reklama na šťastné a spokojené manželství. Jenže za zavřenými dveřmi to všechno vypadá jinak. A o dost hůř.

Všichni mi záviděli, že mám úspěšného muže

Zvenku to vypadalo jako sen. Můj manžel podnikatel, drahé auto, krásný dům za městem, děti na soukromých školách. Když jsme přišli na večírek, držel mě za pas a všem mě představoval jako svou ženu, která drží náš domov pohromadě. Lidé se na mě dívali s obdivem, některé ženy s tichou závistí. Netušili, že ta „žena za úspěšným mužem“ se každý večer skládá uvnitř na kousky.

Začalo to nenápadně. „Tohle ti moc nesluší, zkus něco jiného.“ „Neztrácej čas s těmi tvými nápady, stejně z toho nic nebude.“ „Peníze vydělávám já, tak se podle toho zařiď.“Dlouho jsem si myslela, že má pravdu. Že jen říká věci na rovinu. Ale časem jsem pochopila, že pomalu rozkládá to málo sebevědomí, co ve mně zbylo.  Nikdy na mě nevztáhl ruku. Ale naučil mě bát se jinak. Dýchat opatrněji. Ptát se, jestli si můžu koupit nové boty, i když jsem dřív vydělávala sama. Byl jako slunce a já jako stín. Existovala jsem jen tehdy, když mi dovolil.

Psychicky mě ničí

Pamatuju si, jak jsem mu jednou s nadšením ukázala návrh malého podnikání, který jsem si sama sepsala. Jen se zasmál: „Tohle? Tím by sis vydělala tak na kabelku, maximálně.“ A pak dodal: „Ale chápu, že potřebuješ mít pocit, že děláš něco užitečného.“ To zabolelo víc než křik. Byl to ten tón, ten klidný, shovívavý hlas, který mi dal jasně najevo, že v jeho očích nikdy nebudu dost. Jednou jsem řekla kamarádce, že si připadám jako služka. Smála se a řekla: „Taková služka bych taky chtěla být. V bazénu a se šampaňským.“ Nikdo neviděl, co se dělo za zavřenými dveřmi.

Že bazén a šampaňské jsou kulisy, za kterými se žije život plný ticha, výčitek a neviditelné kontroly. Nejvíc mě bolí, že jsem si zvykla. Na jeho poznámky, na to, že kontroluje každou platbu z účtu, že mi před dětmi říká „hloupá“, i když to zabalí do žertu. A já se tomu směju, protože nechci trapnou scénu. Doma jsem nikdo. Jen dobře vypadající figurína. Někdy přemýšlím, jak by vypadal můj život bez něj. Ale pak si vzpomenu na jeho slova: „Beze mě bys nebyla nic.“ A něco ve mně tomu pořád věří. A právě to mě děsí nejvíc.

Nejlepší odpověď na situací paní Evy má Psychology Today slovy Kathleen Taylor, autorky knihy Vymývání mozků: Věda o ovládání myšlení

Psychické týrání, stejně jako fyzické, slouží k získání moci a kontroly nad intimním partnerem a může být předzvěstí fyzického násilí. Na rozdíl od fyzického týrání je psychické týrání těžko viditelné, protože se děje slovy a chováním, bez fyzického kontaktu – přesto je nepopiratelné kvůli psychické újmě, kterou způsobuje. Psychické týrání se skládá z nátlakových taktik zakořeněných v chování intimního partnera, které v sobě skrývají „skryté“ zranění cílové osoby. Tyto taktiky mají za cíl získat převahu a udržet druhého v nerovnováze a pod kontrolou. Psychické týrání se zaměřuje na myšlenky, pocity a vnímání a je známo, že ovlivňuje psychiku a pocit pohody člověka ve stejné míře jako fyzické týrání. Ještě větším důsledkem je traumatický dopad psychického týrání na duševní zdraví. I nenápadné psychické týrání (podkopávání, zlehčování) – bez zjevného psychického týrání (dominování, ponižování) nebo násilí – může být traumatizující.

A právě tím si, paní Eco, procházíte i vy. Navenek sice máte spokojené manželství, které je doslova ukázkové a každý vám ho závidí. Ale jinak trpíte a váš manžel vás shazuje nejen před vámi, ale i před vašimi dětmi. Situace se po tolika letech manželství asi nezmění. Máte dvě možnosti - promluvit si s manželem o návštěvě nějaké poradny, ale tady se domníváme, že vás manžel jen odbyde a jeho teror se ještě zhorší. Anebo v sobě budete muset sebrat sílu a odejít. Svěřte se někomu, jiné kamarádce, nejlépe ale odborníkovi, který vám pomůže vším projít a váš odchod dobře připravit. Je to jen na vás, dlouhodobě ale v takovém vztahu zůstat nemůžete. 

Ostatně psychické týrání je už i postihováno. Tato kriminalizace psychického týrání vysílá kulturní signál, že donucovací chování vůči intimnímu partnerovi nebo rodině není tolerováno. Oběti, které navštěvují skupinu pro zotavení po psychickém týrání, například nebudou muset pochybovat o tom, zda mají své týrání brát vážně. Ve skutečnosti možná nebudou potřebovat žádnou léčbu, pokud bude týrání rozpoznáno a budou přijata příslušná opatření.

Paní Eva má doma tyrana a psychického násilníka. Nebije ji, ale ubližuje slovy a tím, že ji dává najevo, že je k ničemu. Jak z toho ven? Jde to? Co byste dělali na jejím místě vy? Přečtěte si také příběh paní Hany, kterou dcera nechce mluvit a ona netuší proč.