„Dcera se mnou přestala mluvit. Prý jsem ji dusila, ale já jsem jen chtěla být dobrou mámou,” píše se slzami v očích Hana

Paní Hana (50 let) má jedinou dceru a vždycky jí dávala spoustu lásky, byla tady pro ni, když potřebovala. Tím, že její otec odešel, tak se snažila jí vynahradit vše. Nikdy nelitovala, že to někdy bylo těžké, musela toho dost obětovat. Jenže nyní s ní její dcera nemluví, protože podle ní ji příliš dusí. A tak paní Hana trpí.

Dcera se mnou přestala mluvit

Moje jediná dcera mě vyloučila ze svého života. Přitom jsem ji vychovávala s láskou, celým srdcem, snažila jsem se být oporou, být tu pro ni. A teď? Už tři měsíce se mnou nepromluvila ani slovo. Vždycky jsme si byly blízké. Byla to jen ona a já. Její otec odešel, když byla malá, a já se snažila, abych jí vynahradila všechno, co mohla postrádat. Nikdy jsem nelitovala, že jsem se kvůli ní vzdala kariéry, partnerství, dokonce i přátel. Měla jsem pocit, že mám smysl – být její máma. Když byla malá, šeptala mi do ucha, že jsem její nejlepší kamarádka. Objímala mě, psala mi vzkazy na lednici. Všechno jsem si schovávala. Každý obrázek, každý dopis. A dnes? Dnes si přečtu jen suchou větu v SMS: „Potřebuju si od tebe odpočinout. Dáváš mi toho na bedra moc."

Byla jsem tu pro ni

Nevím, co jsem udělala špatně. Když si našla přítele, chtěla jsem ho poznat. Když změnila práci, zajímala jsem se. A když byla nemocná, dojela jsem k ní s polévkou, i když mi nebylo dobře. Byla jsem zvyklá být potřebná, vždycky připravená. Možná jsem opravdu byla moc. Možná jsem to přeháněla. Jednou mi do očí řekla: „Ty mě pořád sleduješ. Mám pocit, že nemůžu dýchat.“ Bolí to. Protože já jsem ji jen chtěla chránit. Svět je tvrdý a já nechtěla, aby se spálila. Ale neuvědomila jsem si, že místo ochrany jí nabízím klec.

Teď je ticho. Dlouhé, studené, neúprosné ticho. Každé ráno se dívám na telefon a čekám. Snad se moje holčička ozve. Snad pochopí, že všechno, co jsem dělala, jsem dělala z lásky. Ale začínám si uvědomovat, že možná i láska může bolet, když nemá svobodu. Chybí mi. Tak strašně chybí. A přitom nevím, jak k ní znovu najít cestu. Jestli vůbec nějaká je.

Nejlepší odpověď na situaci paní Hany má magazín Verywell Mind, terapeutka Alice Zic specializující se na traumata

Rodinné vztahy mohou být velice složité. Tak složité, že se možná chceme všeho zbavit, utéct a přerušit veškerý kontakt. Pokud se tak cítíte, rozhodně nejste sami. Ve skutečnosti se stále více lidí odcizuje své biologické rodině. Někteří to přičítají traumatům z minulosti a politickým rozdílům, jiní zase odlišným stylům výchovy a emocionálnímu odstupu. Možná jde o kombinaci obojího. V konečném důsledku je vždy nějaký důvod, proč se rozhodujeme distancovat od svých rodin, pokud tedy nejsme ukázková rodina, kde všechno funguje skvěle.

Jako společnost však máme tendenci tuto volbu moralizovat – jako bychom byli ze své podstaty špatní, protože se distancujeme od nebezpečné situace. Důvody, proč se člověk může rozhodnout pro odcizení, se liší. V každém vztahu se pohybujeme někde ve škále od vysokého kontaktu přes nízký až po žádný kontakt. Snížení úrovně kontaktu je rozhodnutí závislé na mnoha faktorech. Mnoho rodičů říká: ‚Jo, udělal jsem pár docela vážných chyb,‘ ale pravděpodobně většina nechápe, proč by to mělo vést k odcizení. Odcizení může vést k řadě pozitivních i negativních dopadů na duševní zdraví. 

Omezení kontaktu je rozhodnutí, které závisí na mnoha faktorech, například na tom, zda jde o

• Toxický a nezdravý vztah
• Odepření nebo zadržování finančních prostředků nebo zdrojů, jako je pomoc pro osoby se zdravotním postižením
• Duševní, fyzické, emocionální nebo finanční zneužívání
• Závislost na návykových látkách
• Duševní onemocnění
• Politická polarizace
• Odlišné náboženské a/nebo kulturní přesvědčení

Alice Zic, MPH, LCSW, terapeutka specializující se na traumata, říká, že je důležité pochopit, že odcizení není jednoduché rozhodnutí a že často zahrnuje hluboké úvahy, zejména proto, že mnoho lidí nechce omezit nebo zcela přerušit kontakt se svými rodinnými příslušníky. Prozkoumejte váš vztah. Promluvte si.

Paní Hana nyní velmi trpí a netuší, co vlastně dělala špatně. Chce svou dceru vídat, chybí jí. Jak nastavit vztah tak, aby vyhovoval oběma stranám? Jde to? Co si o tom myslíte? Přečtěte si také příběh paní Lenky, která se od dcery dozvěděla, že nebude nikdy babičkou.