Vztahy s blízkými a rodinou nejsou vždycky jednoduché. Vzniká v nich mnoho situací a mnoho problémů, které se neřeší a jen tak vyšumí, ale nikdy nejsou zapomenuty a napraveny. Lidé si v sobě drží nějaké ty křivdy, a tím pádem mohou přicházet o spoustu společných chvil. A možná i o možnost narovnat a spravit vztah, který je pošramocený.
Paní Markéta (47 let) měla se svou mámou složitý vztah. V dospělosti se vídaly a kontaktovaly spíše jen z povinnosti. Vztah byl narušen, možná maličkostmi, možná věcmi důležitými. To už nyní bohužel nezjistí. Maminka paní Markéty zemřela. A jejich vztah zůstal nenapraven. A paní Markétu nyní trápí pocit viny a moc ráda by vše napravila. Jenže už to nejde. Proto se aspoŇ ze svých pocitů vypsala v jakémsi „dopisu do nebe“.
Maminko, mrzí mě, že jsme si spolu nestihly vše vyříkat
Maminko,
vím, že si tenhle dopis už nepřečteš. Píšu Ti, protože ve mně zůstalo tolik nevyřčeného, tolik toho, co jsme si nikdy neřekly — a teď už nemáme šanci. Ale já tu šanci přesto potřebuju. Aspoň takhle, napůl do prázdna. Možná to do nebe doletí. Nikdy jsme si nebyly blízké. Odmala jsem cítila, že jsi unavená, že svět na Tebe tlačí, a že já… že jsem na Tebe možná byla moc. Moc hlučná, moc citlivá, moc přítomná.
Vím, že jsi mě měla mladá, že ses snažila mě uživit, postarat se, nezhroutit se. Ale taky vím, že jsem jako malé dítě vnímala hlavně to, že Tě nemám. Že jsi byla pořád v práci, že jsi na mě často křičela, že obejmutí byla vzácnost. Roky jsem se snažila najít cestu, jak k Tobě. Jenže pokaždé, když jsem přišla blíž, narazila jsem na zeď. Studenou, nevyslovenou, kamennou. Možná sis mě nikdy nechtěla pustit k tělu. Možná jsi nevěděla jak. A já? Já se postupně naučila nedoufat. Jen jsme spolu nějak fungovaly, narozeniny, Vánoce, povinné telefonáty.
Nemoc a pak konec
Když jsi onemocněla, nevěděla jsem, jak být nablízku. Cítila jsem, že bych měla být, ale nevěděla jsem jak. A pak jsi odešla. Rychle. Ticho. Konec. A mně tu zbyl kus viny, který nejde odložit. Protože jsme to nestihly. Nevysvětlily. Neobjaly. Neřekly si, co jsme si měly říct už dávno. Možná jsi to taky chtěla, jen jsi nevěděla, jak. Chci, abys věděla, že navzdory všemu… jsi pro mě byla moje máma. A že i když jsme si byly cizí, někde uvnitř jsem si přála, abychom to jednou zlomily. Mrzí mě, že jsme to nestihly. Mrzí mě, že jsem to neuměla líp. A promiň, že jsem Ti to nikdy neřekla z očí do očí.
Odpouštím Ti, mami. A doufám, že jednou, tam někde nahoře, mi odpustíš i Ty.
K situaci paní Markéty se vyjadřuje kouč a vztahový poradce Marek Perný
Někdy se po smrti někoho blízkého setkáváme s nevyřešenými nebo složitými emocemi ohledně vztahu, který jsme s touto osobou měli. To může často vést k pocitu viny za to, že jste nenapravili narušené pouto nebo se řádně nerozloučili, nebo dokonce k lítosti nad něčím, o čem jste si mysleli, že jste to nechali už za sebou. Existuje také vina přeživšího, kdy můžete mít pocit, že život vašeho blízkého byl cennější než ten váš, a proto právě on, ne vy, by měl být tím, kdo žije dál. Tak je to ale většinou tehdy, když rodič ztratí dítě. To se u vás nestalo, přišla jste o maminku, což je velmi těžké, ale přirozené.
Při prožívání zármutku je extrémně častý i pocit viny. Vina je s zármutkem úzce spjata. Je to jeden z mnoha důvodů, proč se zármutek může během prožívání zdát složitý a zdrcující. Řešení pocitů viny po smrti milované osoby není snadný úkol, protože daná osoba vám již nedokáže poskytnout uzavření celé situace, které možná tak moc potřebujete. Je to náročné a často může před vámi být dlouhá cesta k vyrovnání se s novou realitou. bez někoho, kdo vám nikdy neposkytl tolik žádané odpovědi. Neměli byste se však na tuto cestu vydávat sami. Nejlepším dlouhodobým řešením pro zvládání viny a zármutku je vyhledat terapeuta, který vám pomůže žít s dlouhodobými pocity viny ve vašich vztazích a případně je překonat.
