“Moje máma je chronická stěžovatelka. Já už nemůžu dál,” píše smutně Edita

Paní Edita (46) má pocit, že ji její vlastní máma emočně vysává. Neustále si totiž stěžuje, obviňuje všechny kolem sebe. Nikdy za nic nemůže, nikdy se jí nic nedaří, nikdy ji nikdo nemá rád, nepomůže a podobně. Paní Edita si uvědomila, že to takhle má celý život. A její máma chce, aby ji paní Edita poslouchala a pomáhala ji. Ale ta už nemůže.

Moje máma je chronická stěžovatelka – a já už nemůžu dál

Moji mámu mám ráda. Vážně. Ale poslední roky mám pocit, že se z ní stal chodící mrak, který mě přikryje vždy, když se snažím vidět v životě trochu světla. Ať udělám cokoliv, všechno je podle ní špatně. A já už nevím, jak dlouho to ještě zvládnu poslouchat. Moje máma si stěžovala vždycky, ale po padesátce jako by to přešlo na úplně jinou úroveň. Ráno si stěžuje, že ji bolí záda. Dopoledne, že je doktor blbec. Odpoledne, že sousedka určitě krade její květiny z balkonu. Večer si postěžuje na šéfa, na sousedy, na počasí, na politiku, na nás děti, prostě na všechno, co se jí připlete do cesty.

A když se jí náhodou něco nepovede, není to její vina. To jen svět se proti ní spikl. Zpočátku jsem ji chápala. Každý má období, kdy je toho moc. Snažila jsem se jí pomáhat, vozila jsem ji na nákupy, na vyšetření, volala jí každý den. Povzbuzovala ji, nabízela řešení, snažila se s ní mluvit. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem byla trestána. Ona moje rady nechtěla, ona chtěla jen ventilovat. Stále dokola.

Negativní od hlavy až k patě

Nejhorší ale je, že její negativita mě občas pohltí tak, že musím po návštěvě doma sedět půl hodiny v autě a rozdýchávat to. Cítím, jak mi klesá nálada, jak se mi stahuje žaludek, jak mě sráží i to, co s ní vůbec nesouvisí. A když jí řeknu, že mě to unavuje? Okamžitě se urazí a řekne: No vidíš, já jsem na tebe vždycky byla hodná a ty mě teď ještě obviňuješ. Někdy mám pocit, že jsem pro ni jen odpadkový koš na její emoce. A tak stojím před otázkou: mám dál být její psycholog, jediný člověk, na kterého si může ukládat svou zlobu na svět? Nebo mám začít chránit sebe, i když mi už několik lidí řeklo, že jsem necitlivá, když chci od mámy odstup?

Nejlepší odpověď na situaci paní Edity má psycholog James Thornton

Stanovení hranic není nikdy snadné, zvláště když je osobou, se kterou se potřebujete hranice, vaše vlastní matka. Ještě složitější je to, když je tato matka starší a projevuje narcistické chování. Můžete se cítit rozpolceni mezi svým smyslem pro povinnost a emocionální daní, kterou její chování bere ve vašem životě. Je to křehká rovnováha, kterou mnoho dospělých dětí tiše zvládá. Narcistické matky se často spoléhají na manipulaci, vinu a kontrolu, aby si udržely vliv na své děti.

S přibývajícím věkem se toto chování může intenzivnější nebo nabýt nové formy. Zdravotní problémy, zvýšená závislost nebo emoční zranitelnost mohou být použity k ospravedlnění chování překračujícího hranice, i když je to pro vás škodlivé. Starší narcistická matka si může stále uchovávat stejné rysy, které projevovala dříve v životě, jako je nedostatek empatie, potřeba kontroly, pocit nároku nebo emoční manipulace. Stárnutí však může tyto rysy ztížit, zejména pokud jsou kombinovány se zdravotními problémy nebo kognitivním poklesem. Musíte, paní Edito, matce říci, jak se cítíte. Buďte citlivá, ale řekněte jí, že negativismus je velmi špatný a že od ní odrazuje nejen vás, ale i její kamarádky. Vysvětlete jí, jak špatně se cítíte. Jak se na ni vždy těšíte, ale ona si jen neustále stěžuje. Otevřete jí trochu oči, bude to dobré i pro ni a její okolí, nejen pro vás.

Jak má paní Edita pomoci sobě, ale mámu přitom neodstřihnout? Má snášet vše, co její matka dělá? Nebo má právo na svůj život? Přečtěte si také příběh Libuše, která neví, jak dál po odchodu dětí z domu.