“Nikdy jsme si s mámou nerozuměly. Až její nemoc nás sblížila,” píše Nikola o svém vztahu s matkou. Mrzí ji, že k sobě našly cestu příliš pozdě

Paní Nikola (42 let) nikdy neměla s mámou úplně dobrý vztah. Byla přísná a často nekompromisní, její názor byl všechno, dcera nesměla nic. Byla vděčná, když se odstěhovala. S mámou udržovala nějaké vztahy, které byly korektní. Jenže se stalo, že máma onemocněla. A pomoc dcery potřebovala. A jejich vztah se změnil.

Nikdy jsme si s mámou nerozuměly. Až její nemoc nás sblížila

S mojí mámou to nikdy nebylo jednoduché. Jmenovala se Lada – krásné jméno, ale tvrdý člověk. Přísná, nekompromisní, pořád měla na všechno názor, ale málokdy naslouchala. Všechno muselo být podle ní. Co jsem měla na sobě, jak jsem se učila, s kým jsem chodila… Ať jsem udělala cokoli, měla pocit, že je to špatně. Když jsem byla malá, chtěla jsem být jako ona. Silná, rozhodná, elegantní. Jenže čím jsem byla starší, tím víc jsem cítila, že mezi námi roste zeď.

Nemoc je sblížila

Pak mi jednou zazvonil telefon. Zavolala mi teta. Máma šla na vyšetření kvůli únavě a bolestem. Diagnóza byla krutá – nádor na slinivce. Pokročilé stadium. Najednou bylo všechno jinak. Ocitla jsem se zpátky v jejím bytě. Pomáhala ji s léky, doprovázela ji na chemoterapie, připravovala polévky, které jako jediné snědla. A najednou… jsme byly samy. Bez rolí. Bez masek. Dvě ženy, které spolu nikdy neuměly mluvit – a najednou musely.

Začala jsem ji víc pozorovat. Její ticho. Její strach, který maskovala tvrdostí. Jednou v noci, když nemohla spát, mě poprosila, ať si k ní sednu. Vzala mě za ruku a po dlouhé chvíli řekla: „Nikdy jsem nevěděla, jak být dobrou mámou. Moje máma byla chladná. A já jsem v tom jen pokračovala.“ Poprvé jsem v jejích očích neviděla výčitku, ale lítost. A možná i něhu. Začaly jsme si povídat. Ne o velkých věcech, spíš o každodennosti. O tom, co mám ráda. Jaké knihy čtu. A ona vyprávěla o svém dětství, které jsem do té doby vůbec neznala. O tom, že chtěla být švadlenou. O tom, že měla sen jet do Paříže. Nikdy nejela. Žádné dojemné smíření jedním gestem. Ale krok po kroku jsme se opravdu začaly poznávat. A poprvé jsem cítila, že mě má ráda. Svým způsobem. Ne dokonale. Ale upřímně. Máma zemřela o čtyři měsíce později. Držela jsem ji za ruku. Objala jsem ji. A i když nás většinu života dělilo mlčení, těch posledních pár týdnů stálo za všechno.

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Ladino chování vůči dceři nebylo projevem nedostatku lásky, ale spíš výsledkem jejích vlastních dětských zranění a způsobu, jakým byla vychována. Když člověk vyrůstá v prostředí, kde převládá kritika nad pochvalou a kontrola nad důvěrou, naučí se, že právě takto se projevuje péče. Myslí si, že připravuje dítě na tvrdý svět tím, že ho „zoceluje“. Neuvědomuje si přitom, že dítě potřebuje především pocit bezpečí a přijetí, aby mohlo rozvinout zdravé sebevědomí. Nikola prošla typickým vývojem dítěte emocionálně nedostupného rodiče. Nejprve chtěla být jako matka – obdivovala její sílu a eleganci. Pak přišlo období, kdy začala vnímat, že něco důležitého v jejich vztahu chybí. Postupně se naučila chránit před bolestí tím, že se stáhla a minimalizovala kontakt. Toto je zdravá obranná strategie, která jí umožnila vybudovat si vlastní život. Nemoc často působí jako katalyzátor, který odstraní společenské masky a přinutí lidi k autenticitě. Když se Lada ocitla v pozici zranitelnosti a závislosti, nemohla již udržovat svou obvyklou roli silné a nekompromisní ženy. Teprve v této situaci mohla ukázat své pravé já – včetně strachu, nejistoty a lásky, kterou vždy cítila, ale neuměla vyjádřit.

Klíčovým momentem byl Ladin výrok o tom, že nevěděla, jak být dobrou matkou. Toto přiznání bylo nesmírně odvážné a ukazuje na její schopnost sebereflexe. Když člověk dokáže uznat své limity a pochopit, že jeho chování vycházelo z vlastního zranění, otevírá prostor pro změnu. Neomlouvá své chování, ale vysvětluje jeho kořeny. Pro Nikolu bylo toto období možná nejcennějším darem, jaký od své matky mohla dostat. Konečně mohla poznat člověka za maskou a pochopit, že matčina tvrdost nebyla zamýšlena jako krutost, ale jako způsob ochrany. Mohla také zažít to, po čem celý život touží každé dítě – pocit, že je milováno a přijímáno takové, jaké je. Příběh ukazuje, že nikdy není pozdě na změnu vztahu, pokud jsou obě strany ochotné k otevřenosti a zranitelnosti. Někdy je potřeba krize nebo zásadní životní změna, aby se lidé rozhodli odložit své obranné mechanismy a pokusit se o skutečné setkání. Většina rodičů dělá to nejlepší, co umí, s nástroji, které mají k dispozici. Když dokážeme vidět své rodiče jako nedokonalé lidské bytosti s vlastní historií a zraněními, můžeme najít cestu k odpuštění a možná i k pozdnímu, ale o to cennějšímu porozumění.

Paní Nikola dostala šanci, aby se usmířila se svou mámou. Vyjasnily si některé věci. Sblížila je však až nemoc. Dobrovolně se od ní odstřihla, protože měla pocit, že její chování jí neprospívá, ale spíše ubližuje. Co si myslíte vy? Přečtěte si také příběh paní Anny, která vlivem nemoci zjistila, že musí myslet hlavně sama na sebe.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.