Foto: Freepik
V životě většinou dostáváme tolik, kolik uneseme. Někdy nám však tělo dává jasný signál, že je něco špatně, že se svět mění a my musíme zpomalit a začít myslet na sebe. Takovým signálem může být únava, zdravotní problémy nebo třeba také nemoc. Rakovina. V té chvíli si člověk uvědomí, že je potřeba něco změnit.
Paní Anna se vdávala mladá a o rodinu pečovala tak, jak si myslela, že je nejlepší. Vařila, prala, uklízela, dělala s dětmi úkoly, chodila do práce. Byla tady vždy pro všechny. Její tělo jí ale dalo jasný signál. Onemocněla a musela svůj život přizpůsobit nemoci. Rodina to těžce nesla, neměla svůj servis. Po nemoci si řekla, že musí něco změnit. A rodině se to nelíbilo. Jenže nepolevila a dnes nelituje.
Nikdy nebyl čas na mě
Nikdy jsem nepatřila k ženám, které by myslely na sebe. Vdala jsem se mladá, krátce po škole jsem otěhotněla, a od té doby jsem žila pro rodinu. Manžel, dvě děti, práce, domácnost a všechno běželo v rytmu „musím“, „měla bych“, „zařídím“. Nikdy nebyl čas na mě samotnou. Nikdy mě nenapadlo říct si o pomoc nebo říct ne. Byla jsem ta, co všechno ví, všechno připraví, všechno vydrží. A tak si na to všichni zvykli. Pak jsem si jednoho dne při sprchování nahmatala bulku v prsu. Malou. Nejdřív jsem si říkala, že to nic není. Ale šla jsem k lékaři.
A tam přišla to slovo, která jsem do té doby znala jen z filmů nebo od jiných, rakovina. Všechno se najednou zpomalilo. Dva roky jsem procházela léčbou. Chemoterapie, operace, radioterapie. Vypadaly mi vlasy, byla jsem slabá, nemohla jsem vstát z postele. A co bylo nejhorší, najednou jsem přestala být „prospěšná“. Najednou doma nikdo nevěděl, co se vaří, kde jsou čisté ponožky, kdo má kdy doktora. Byli zmatení. Můj manžel byl nešťastný. Děti, tehdy už dospívající, si musely začít pomáhat samy. A já? Já byla na dně. Fyzicky i psychicky.
Změna, která se rodině nelíbila
Měla jsem spoustu času přemýšlet. A začala jsem si klást otázky: Pro koho vlastně žiju? Co z toho života mám já? A proč jsem si tolik let myslela, že být dobrou ženou a matkou znamená obětovat se? Když jsem se po dvou letech uzdravila, všichni čekali, že „se to zase rozjede“. Že znovu nastoupím na směny, budu péct koláče, a že v neděli bude oběd ve dvanáct. Jenže já už nemohla. A hlavně, nechtěla jsem.
Řekla jsem jim to na rovinu. Končím s rolí domácí služky. Začínám žít. Začala jsem chodit na lekce tance, moje kamarádka mě vytáhla na víkendový pobyt jen pro ženy. Začala jsem číst, psát si deník, občas si zajdu sama do kavárny a dívám se z okna. Přestala jsem se omlouvat za to, že neposlouchám na slovo. Byl to šok. Manžel byl chvíli naštvaný. Děti nechápaly. Ale víte co? Svět se nezbořil. Naučili se postarat. A i když to nebylo jednoduché, dnes vím, že to bylo to nejlepší, co jsem pro sebe udělala. Druhou šanci na život už nepromarním.
Vyjádření psycholožky Umay Wolf
Milá Anno, gratuluji Vám k Vašemu prozření a nastoupení zdravé cesty sebelásky a seberespektu. Někdy nás k tomu „dokope“ až vážná nemoc, někdy něco jiného. Každopádně chci Vaši cestu k sobě, k sebepéči, k nastavování si zdravých hranic a hledání prostoru pro své potěšení a radost ze života, VELMI ocenit. Vaše děti si už za ty roky zvykly se o sebe postarat, stejně i Váš muž. Je jen dobře, že je všechny stále vedete k dospělosti a soběstačnosti, zodpovědnosti za svůj život a své volby. Svůj nový život si užívejte a rozvíjejte uvědomování si toho, co je s Vámi v souladu. Ptejte se například: Co mě (po)těší? Co (nebo kdo) mi udělá radost? Co je se mnou v souladu? Co je ke mně laskavé? Co pro sebe můžu udělat, aby mi bylo ještě lépe? Jak si můžu nastavit denní rutinu a režim, aby to se mnou bylo co nejlépe a nejvíce v souladu? S kým se mohu propojit, aby mi to do života přineslo více radosti a laskavosti? Hlídejte si každodenně 4 pilíře zdraví: pitný, spánkový, výživový a odpočinkový režim. Oceňujte sebe, dávejte si denně malé „laskonky“ - malá ocenění toho, co laskavého jste si dnes pro sebe vybrala, a to si zapisujte do deníku ideálně každý večer po celodenní sebereflexi. Užívejte si život!
Mgr. et Mgr. Umay Wolf
Jsem jednooborová psycholožka, terapeutka, arteterapeutka, lektorka a empowerment koučka. Od roku 2021 jsem frekventantkou komplexního psychoterapeutického výcviku zaměřeného na řešení, od začátku výcviku jsem zvládla přes 1700 terapií, hlavně v online verzi. Mám za sebou systemický výcvik v rodinných konstelacích, konsteluji 14 let. Pracuji jako psycholog ve zdravotnictví, jsem v předatestační přípravě z klinické psychologie. Mám i soukromou online praxi. Věřím, že jakákoliv změna je možná a jde ruku v ruce s motivovaností i s aktivním přístupem k problému. Mám důvěru v to, že pokud má člověk odhodlání a podporu okolí, je možné vyřešit i problém, který se na začátku jeví jako nepřekonatelný. Působím také na portálu Terapie.cz.
Zachovala se paní Anna správně? Bylo správné myslet na sebe, když jí život nabídl druhou šanci? Jak byste se zachovali v této situaci vy? Přečtěte si také příběh paní Venduly, která pečuje o rodiče svého manžela, ale je to velmi vyčerpávající.
Galerie: Anna (52 let): Po rakovině jsem se rozhodla žít úplně jinak. A nelituju.
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme
“Dům mých rodičů se mění ve skladiště a já nevím, co s tím,” je zoufalá Tereza. Řešení radí psycholog Pavel Pařízek
“Manžel od nás odešel, když byl autistickému synovi rok. Najednou chce střídavou péči,” nechápe Ida. Radí psycholog Pavel Pařízek
“S mámou jsme si nerozuměli, měla raději mého bratra, ale starám se já,” píše Josef
“Řekla jsem poprvé v životě ne a moje rodina je na mě naštvaná,” nechápe Klára. Co dělat, radí psychoterapeutka Dagmar Pechová
„Můj syn skončil ve vězení a já se hrozně stydím,“ píše se slzami v očích Bohdana
„Máma spadla a zlomila si krček. Bojím se, že se o ni budu muset postarat,“ píše smutná Lucie
"Nemoc mě naučila žít, takže po čtyřech letech boje mám sílu začít znovu,” má jasno Soňa
„Dcera má úzkosti, ale manžel to zlehčuje. Bojím se, že jí tím ubližuje,” neví si rady Lída
“Vyrůstala jsem v toxickém prostředí a nevím, jak ten vzorec přerušit u svých dětí,” potřebuje radu Ivana
