“Péče o rodiče mého muže je vyčerpávající, nechci to už dělat,” píše smutně paní Vendula. Její manžel je ale rád, že má o rodiče postaráno

Paní Vendula (51 let) v práci nikdy nebyla moc šťastná a spokojená. Chodila tam proto, že věděla, že musí do rodinného rozpočtu také něčím přispět. Když se manželovi rodiče začali zdravotně horšit, nabídla se příležitost odejít z práce a starat se o ně. Příspěvek na péči něco málo pokryl a navíc by měla větší svobodu. Jenže se ukázalo, že to není tak jednoduché.

Péče o rodiče mého muže je vyčerpávající, nechci to už dělat

Před třemi lety se manželovi rodiče zdravotně začali dost horšit. Zvažovali jsme, co budeme dělat dál. Najmout pečovatelku? Dát je do sanatoria, kde budou mít potřebnou péči? Přišla jsem nakonec s řešením. Budu doma a starat se o ně. Počítá se to do důchodu, dostanu nějaké peníze. Spočítali jsme vše, pořádně promysleli, probrali s tchánovci a nakonec se domluvili.

První rok to bylo v pořádku. Docházela jsem k nim dvakrát denně, vozila nákupy, uklízela, vařila, vozila je k lékařům a na různé další pochůzky. Bylo to fajn, měla jsem dost času pro sebe a svou domácnost, a přitom všechno klapalo. Jenže ne na dlouho. Tchán si rok poté, co jsem se o ně začala starat, zlomil nohu. A najednou byl omezený v pohybu. Nohu už plně nerozhýbal a tchyně zůstávala doma s ním. Nebyli tolik aktivní, což se podepisovalo na jejich stavu. Potřebovali více pomoci.

Už nemůžu dál

Dva roky jsou víceméně doma a péče o ně je náročnější. Tchán chřadne daleko víc, už nevstává z postele, musím ho krmit a posledních pár měsíců taky přebalovat. Vidím, že ho to hrozně štve, že je to pro něj potupné. Moje tchyně je zase umanutá. Nechce jíst, nechce léky, nechce nic. Asi trpí demencí, ale k lékaři ji nedostanu. Chytne hysterický záchvat, kope kolem sebe, křičí a sprostě nadává. Nehnu s ní já ani můj manžel. Ten sice občas chce pomoci, ale brzy ztratí trpělivost. A já zjišťuju, že už nemůžu.

Opravdu jsem vyčerpaná za poslední dva roky. Je toho na mě moc. Domů chodím vyčerpaná, i když spím dost hodin jsem unavená. Psychicky se také potácím od ničeho k ničemu. Nevím, jak dál. Mám padesát, neměla bych takhle dál žít. Manžel nechce o změně ani slyšet. Vyhovuje mu, že pečuju o jeho rodiče. Jenže já nechci ublížit sobě a třeba taky někdy jim. Když budu unavená a řídit, kdoví, co se může stát...

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Vendulina situace představuje jasný příklad toho, kdy dobře míněné rozhodnutí postupně přerůstá v neudržitelnou zátěž. Její vyčerpání není projevem slabosti, ale přirozenou reakcí na dlouhodobě překračované možnosti. Péče o dva těžce nemocné lidi, z nichž jeden vykazuje známky demence, představuje práci, kterou v profesionálním prostředí vykonává tým několika vyškolených osob ve směnném provozu. Manželova neochota ke změně je sice lidsky pochopitelná – získal pohodlné řešení rodinné situace bez vlastní zátěže – ale z dlouhodobého hlediska je destruktivní pro celou rodinu. Jeho přístup ignoruje základní fakt, že udržitelná péče vyžaduje sdílenou odpovědnost a realistické posouzení možností.

Řešení vyžaduje odvahu k otevřené komunikaci a případně i k nepopulárním rozhodnutím. Vendula by měla manželovi jasně sdělit své hranice a požadovat konkrétní změny v rozdělení odpovědnosti. Pokud není ochoten převzít svůj podíl péče, je na místě zvážit profesionální pomoc nebo institucionální péči. Není to selhání, ale zodpovědný přístup k situaci, která překročila možnosti domácí péče. Kvalitní péče o nemocné vyžaduje, aby byl pečovatel v dobré kondici. Vyčerpaná a frustrovaná osoba nemůže poskytovat optimální péči a může dokonce nechtěně ohrozit ty, o které se stará. Profesionální pomoc nebo specializované zařízení často dokáže poskytnou kvalitnější péči než vyčerpaný rodinný příslušník.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Jak se má paní Vendula zachovat? Co dělat v takové situaci? Původně chtěla pečovat o své tchánovce, ale nyní je to pro ni velmi těžké. Chce změnu. Jak byste situaci řešili vy? Přečtěte si také příběh paní Zdeňky, která si až v pozdním věku přiznala svou orientaci.