Foto: Freepik
Péče o někoho druhého může velmi vyčerpávat. I když děláte dobrou věc, někdy se věci nevyvíjí tak, jak vy sami chcete nebo jste předpokládali. A v takovém případě je pak důležité si říct, co budete dělat a jak jednat dál. Jak se situací naložit? A co když na vás závisí péče o druhé lidi? Jaký takové rozhodnutí bude mít dopad na druhé? S tím se potýká zcela vyhořelá paní Vendula.
Paní Vendula (51 let) v práci nikdy nebyla moc šťastná a spokojená. Chodila tam proto, že věděla, že musí do rodinného rozpočtu také něčím přispět. Když se manželovi rodiče začali zdravotně horšit, nabídla se příležitost odejít z práce a starat se o ně. Příspěvek na péči něco málo pokryl a navíc by měla větší svobodu. Jenže se ukázalo, že to není tak jednoduché.
Péče o rodiče mého muže je vyčerpávající, nechci to už dělat
Před třemi lety se manželovi rodiče zdravotně začali dost horšit. Zvažovali jsme, co budeme dělat dál. Najmout pečovatelku? Dát je do sanatoria, kde budou mít potřebnou péči? Přišla jsem nakonec s řešením. Budu doma a starat se o ně. Počítá se to do důchodu, dostanu nějaké peníze. Spočítali jsme vše, pořádně promysleli, probrali s tchánovci a nakonec se domluvili.
První rok to bylo v pořádku. Docházela jsem k nim dvakrát denně, vozila nákupy, uklízela, vařila, vozila je k lékařům a na různé další pochůzky. Bylo to fajn, měla jsem dost času pro sebe a svou domácnost, a přitom všechno klapalo. Jenže ne na dlouho. Tchán si rok poté, co jsem se o ně začala starat, zlomil nohu. A najednou byl omezený v pohybu. Nohu už plně nerozhýbal a tchyně zůstávala doma s ním. Nebyli tolik aktivní, což se podepisovalo na jejich stavu. Potřebovali více pomoci.
Už nemůžu dál
Dva roky jsou víceméně doma a péče o ně je náročnější. Tchán chřadne daleko víc, už nevstává z postele, musím ho krmit a posledních pár měsíců taky přebalovat. Vidím, že ho to hrozně štve, že je to pro něj potupné. Moje tchyně je zase umanutá. Nechce jíst, nechce léky, nechce nic. Asi trpí demencí, ale k lékaři ji nedostanu. Chytne hysterický záchvat, kope kolem sebe, křičí a sprostě nadává. Nehnu s ní já ani můj manžel. Ten sice občas chce pomoci, ale brzy ztratí trpělivost. A já zjišťuju, že už nemůžu.
Opravdu jsem vyčerpaná za poslední dva roky. Je toho na mě moc. Domů chodím vyčerpaná, i když spím dost hodin jsem unavená. Psychicky se také potácím od ničeho k ničemu. Nevím, jak dál. Mám padesát, neměla bych takhle dál žít. Manžel nechce o změně ani slyšet. Vyhovuje mu, že pečuju o jeho rodiče. Jenže já nechci ublížit sobě a třeba taky někdy jim. Když budu unavená a řídit, kdoví, co se může stát...
Vyjádření psychologa Pavla Pařízka
Vendulina situace představuje jasný příklad toho, kdy dobře míněné rozhodnutí postupně přerůstá v neudržitelnou zátěž. Její vyčerpání není projevem slabosti, ale přirozenou reakcí na dlouhodobě překračované možnosti. Péče o dva těžce nemocné lidi, z nichž jeden vykazuje známky demence, představuje práci, kterou v profesionálním prostředí vykonává tým několika vyškolených osob ve směnném provozu. Manželova neochota ke změně je sice lidsky pochopitelná – získal pohodlné řešení rodinné situace bez vlastní zátěže – ale z dlouhodobého hlediska je destruktivní pro celou rodinu. Jeho přístup ignoruje základní fakt, že udržitelná péče vyžaduje sdílenou odpovědnost a realistické posouzení možností.
Řešení vyžaduje odvahu k otevřené komunikaci a případně i k nepopulárním rozhodnutím. Vendula by měla manželovi jasně sdělit své hranice a požadovat konkrétní změny v rozdělení odpovědnosti. Pokud není ochoten převzít svůj podíl péče, je na místě zvážit profesionální pomoc nebo institucionální péči. Není to selhání, ale zodpovědný přístup k situaci, která překročila možnosti domácí péče. Kvalitní péče o nemocné vyžaduje, aby byl pečovatel v dobré kondici. Vyčerpaná a frustrovaná osoba nemůže poskytovat optimální péči a může dokonce nechtěně ohrozit ty, o které se stará. Profesionální pomoc nebo specializované zařízení často dokáže poskytnou kvalitnější péči než vyčerpaný rodinný příslušník.
Kdo je Pavel Pařízek
Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.
Pomoc hledejte na www.terapie.cz
Jak se má paní Vendula zachovat? Co dělat v takové situaci? Původně chtěla pečovat o své tchánovce, ale nyní je to pro ni velmi těžké. Chce změnu. Jak byste situaci řešili vy? Přečtěte si také příběh paní Zdeňky, která si až v pozdním věku přiznala svou orientaci.
Galerie: Vendula (51 let): Péče o rodiče mého muže je vyčerpávající, nechci to už dělat!
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme
“Bydlím s mámou a starám se o ni, ale brzo se zblázním,” je unavená Marta
“Máma potřebuje péči a já se o ní starat nechci a nemůžu,” je bezradná Andrea
„Manžel přišel s fantastickým nápadem starat se o matku a je naštvaný, že jsem řekla ne,” nechápe Kristýna
“Dům mých rodičů se mění ve skladiště a já nevím, co s tím,” je zoufalá Tereza. Řešení radí psycholog Pavel Pařízek
“V dětství jsem mámě odháněl partnery, teď je na mě závislá a nenechá mě žít,” je zoufalý Robert. Odpovídá psychoterapeutka Dagmar Pechová
“Zjistila jsem, že mě manžel podvádí, ale on tvrdí, že to tak není,” je zmatená Alžběta. Odpovídá psychoterapeutka Dagmar Pechová
“Připadám si úplně bezcenná, všichni mě jen využívají a já neumím říct ne,” je smutná Diana
“Syn mi řekl, ať nepočítám s tím, že o mě bude pečovat,” je smutná Eva. S pochopením radí psychoterapeutka Dagmar Pechová
“Moje matka mě nikdy nepochválí, pořád vidí jen chyby,” je nešťastná Mirka. Co dělat, radí psycholog Pavel Pařízek
