“Celý život jsem potlačovala svou orientaci. Až teď jsem to přiznala sobě i okolí” píše Zdeňka. Velmi se jí ulevilo

Paní Zdeňka (56 let) se nikdy nevymykala “normálům”, které měli lidi kolem ní nastavené. Vzala si muže, který o ni projevil zájem, mají spolu děti. Žila takový běžný, nudný a stereotypní život. Nikdy to tak nebyla úplně pravda. Cítila, že jí něco chybí, že to není vše tak, jak by mělo. Když se manžel zamiloval do mladé, jak ona říkala "slepice", a rozvedl se kvůli ní, přišel její čas. Přiznala si, že je na ženy a začala nový život.

Celý život jsem potlačovala svou orientaci

Vždy jsem se přizpůsobovala. Vyrůstala jsem v době, kdy se o vztazích stejného pohlaví prakticky nemluvilo. A když ano, tak jen šeptem nebo s posměchem. Líbily se mi spolužačky, ale říkala jsem si, že to má asi každá holka. Že je to puberta, že to přejde. A když mě pak pozval na rande Pepa, můj budoucí manžel, řekla jsem si: „Tak takhle to má být.“ Byl hodný. Postavili jsme si dům, měli dvě děti, žili jsme jako všichni ostatní. Ale pořád tam bylo něco, co jsem si neuměla úplně pojmenovat. Jako bych se na sebe celou dobu dívala zvenčí.

Rozvod jako zlomový bod

Manžel se před šesti lety zamiloval do mladé kolegyně a oznámil mi, že chce nový život. Zabolelo to, samozřejmě. Cítila jsem zradu a ponížení. Ale taky se mi najednou udělalo místo v hlavě i v životě. Nemusela jsem už nikoho přesvědčovat, že jsem v pořádku. Byla jsem. Začala jsem si pokládat otázky, které jsem si celý život zakazovala. Přiznala jsem si, že to, co jsem cítila ke své kamarádce ze střední, nebylo asi běžné přátelství. Že jsem se možná nikdy nezamilovala do žádného muže.

Pepa byl fajn, měla jsem ho ráda, ale milovat ho? To ne. Začala jsem chodit na terapii. Ne proto, že bych se chtěla změnit, ale protože jsem potřebovala pochopit, kým opravdu jsem. A tam to konečně přišlo. Vyslovila jsem to nahlas. „Já mám ráda ženy.“ Jednu jsem potkala, jsem s ní spokojená. A reakce okolí? Moje dcera mi řekla, že mě má ráda, ať miluji kohokoliv. Syn to vzal hůř, potřeboval čas. Bývalý manžel si klepal na čelo. A několik „kamarádek“ mě přestalo zdravit. Lituji jen jedné věci, že jsem si to nepřiznala dříve. Konečně se cítím sama sebou, svobodná a šťastná. Ulevilo se mi. Strašně!

Na situaci paní Zdeňky odpovídá koučka Martina Kolínská

Coming out není jako přepnutí vypínače nebo přestěhování se do nového města. Pro mnoho lidí, kteří se cítí přitahováni stejným pohlavím, může být coming out vyvíjejícím se procesem upřímnosti sami k sobě. Pak se nejspíše svěří nejlepšímu příteli nebo lékaři. A až nakonec, když najdou odvahu, tak i členům rodiny a spolužákům nebo kolegům. Nutné je cítit se na to, vědět, že si za tím stojíte, a že přijmete jakoukoli reakci okolí, protože to jste prostě vy. Neexistuje nic jako „správný“ způsob, jak se přiznat – je téměř jisté, že cesta, kterou najdete, bude pro někoho překvapením zejména pro vaše nejbližší.

Přiznání své orientace je hluboce osobní proces, ale to neznamená, že musíte být osamělý. Klíčem je požádat o pomoc, když si myslíte, že jste připraveni. Je důležité dát druhým čas, protože i pro ně to může být šokující zjištění. A nejen vy, ale i oni se musí vyrovnat s celou situací. Je dobré s nimi mluvit, pokud o to stojí. Když jsou však spíše odsuzující, je nutné nastavit hranice, které je třeba respektovat. Ve vašem případě je to snazší, jste už svobodná. Vaše děti to vzaly, i když syn trochu hůře. Ale zvykne si. Je to spíše jen šok, než něco, co by dnes někdo odsuzoval. Nebojte se, udělala jste moc dobře, že jste si konečně přiznala, kým jste. Vaše rodina vás miluje a vše si za čas sedne.

Jak se má paní Zdeňka postavit k celé situaci? Jak nastavit zdravé hranice pro své blízké, kteří úplně nerespektují její rozhodnutí? Co byste dělali na jejím místě vy? Přečtěte si také příběh pana Jaromíra, který čelí doma neustálým podezřením z nevěry.