Někdy není problém v tom, že bychom se nesnažili, ale v tom, že naše snaha nikdy není dost. Katka se každoročně snaží potěšit svou maminku, přesto má pocit, že vedle sestry nemá šanci obstát. Už je z toho smutná, protože se cítí neprávem přehlížená.
Paní Katka (42) žije s manželem běžný život, kde je potřeba pečlivě zvažovat výdaje. Přesto se snaží na Den matek udělat radost – květinou, dortem a časem stráveným společně. Její maminka ale často zmiňuje starší sestru, která si díky lepší finanční situaci může dovolit nákladnější gesta, což v Katce vyvolává pocit nedostatečnosti.
Ať udělám na Den matek pro mámu cokoliv, nikdy to nebude dost
Každý rok to dělám stejně. Koupím hezkou květinu, vyberu dort, někdy něco upeču sama, abych do toho dala ještě víc ze sebe. Jdu za svou mámou s tím, že jí chci udělat radost a poděkovat jí, že mě takhle vychovala i když toho sama taky moc neměla. Ona poděkuje, usměje se… a pak to přijde. Zmínka o mé vlastní sestře. Jak ji vezme do divadla, na wellness víkend, na večeři do nějaké lepší restaurace. Je prostě skvělá, rozplývá se moje máma, protože jí vzala na kosmetiku nebo večeři. Poslouchám to a cítím, jak se ve mně něco svírá. Ne proto, že bych své sestře něco záviděla, ale protože mám pocit, že vedle ní nemám šanci. Jako by to, co dělám já, bylo málo. Přitom dávám to, co můžu. Možná ne tolik peněz, ale snahu a čas.
Foto: Magnific
Nikdy nebudu dost dobrá
Začínám si klást otázku, jestli to vůbec má smysl. Ať udělám cokoliv, vždycky se to nějak srovná s něčím větším, dražším, „lepším“. Jako by se na to, co přináším já, zapomnělo ve chvíli, kdy padne zmínka o mé sestře. Bolí mě to víc, než bych chtěla přiznat. Protože nejde o ty drahé dárky, ale o ten pocit, že nejsem dost. Že se nikdy nezavděčím. Copak peníze jsou opravdu tolik důležité? Není víc to, že si na mámu vzpomenu, udělám si čas a třeba i něco upeču? Někdy mám chuť to vzdát, nepřinést nic, nechat to být. Ale pak si řeknu, že je to moje máma a že bych to stejně neudělala. Jen nevím, jak se z toho pocitu dostat. Mám jí to říct napřímo, nebo se smířit s tím, že to tak prostě je? Co byste dělali na mém místě?
Inspiraci pro komentář na situaci paní Katky jsme našly u Joan K. Peters
Paní Katko,
děkuji Vám, že jste tak otevřeně popsala své pocity. Z Vašich slov je cítit, jak moc Vám na mamince záleží a jak velkou bolest ve Vás vyvolává neustálé srovnávání se sestrou. Nejde přitom o závist ani o peníze, ale o hlubokou potřebu být viděná, oceněná a přijímaná taková, jaká jste. Když člověk dlouhodobě získává pocit, že jeho snaha není dost dobrá, začne pochybovat sám o sobě, i když ve skutečnosti dává velmi mnoho, svůj čas, péči i lásku.
Zdá se, že Vaše maminka možná vyjadřuje obdiv způsobem, který Vás zraňuje, aniž by si plně uvědomovala jeho dopad. Bylo by proto dobré zkusit s ní klidně a bez výčitek mluvit o tom, jak se při podobných poznámkách cítíte. Ne ve smyslu obviňování, ale spíše sdílení: že Vás mrzí, když máte pocit, že hodnota vztahu se měří tím, co kdo zaplatí. Zároveň je důležité připomínat si, že Vaše hodnota neleží v tom, zda přinesete nejdražší dárek. Blízkost, zájem a čas jsou věci, které se koupit nedají, a právě ty bývají ve vztazích nejcennější.
Nezkoušejte se stát někým jiným jen proto, abyste si zasloužila uznání. To, co pro maminku děláte, má smysl, i když to možná neumí dát najevo způsobem, který byste potřebovala slyšet. Vaše citlivost a schopnost dávat do vztahů srdce nejsou slabostí, ale velkou hodnotou. A právě díky nim jste pro své blízké důležitější, než si teď možná dokážete připustit.
