Přejít k hlavnímu obsahu

“Moje máma vždycky umírá, když někam odjedeme, pak se jí zázrakem uleví,” Hedvika nechápe matčino chování

Některé vztahy nás drží pevněji, než bychom chtěli. A někdy se láska míchá s pocitem viny tak silně, že člověk zapomíná sám na sebe. Paní Hedvika se ocitla v situaci, kdy každý její odjezd spouští u její matky dramatické reakce. Hedvika už neví, co s ní dělat- Vždycky, když chce někam odjet, její matce se něco stane. Nemoc, úraz nebo jiný vážný problém. Jenže pak je jí zase najednou dobře.

Přidejte si Svět Ženy do oblíbených na Google zprávách

Paní Hedvika (52) se snaží žít běžný život se svou rodinou, včetně občasných výletů a dovolených. Její matka však na každou její nepřítomnost reaguje způsobem, který v ní vyvolává strach, výčitky a nejistotu. Hedvika začíná cítit, že takto to dál nejde, ale neví, jak situaci změnit.

Moje máma vždycky umírá, když někam jedeme

Vždycky je to stejné, jako by to snad měla připravené a stačilo jen zmáčknout play. Naplánujeme si s rodinou víkend, někdy dovolenou, já se těším, balím věci, řeším poslední detaily… a pak to přijde. Telefon. Nebo zpráva. Moje máma. Píše, že jí není dobře. Špatně se jí dýchá, cítí se slabá, točí se jí hlava a má pocit, že brzy omdlí. Že cítí, že se něco děje. Že má zvláštní tlak na hrudi, že se jí motá hlava, že má pocit, že tohle už nepřežije. “To je přesně ono, Hedvi, cítím, že umírám,” skuhrá vždycky do telefonu.

Info ikona
žena, smutek, problémy, máma, starosti

V tu chvíli mi ztuhne krev v žilách. Najednou se netěším. Mám sevřený žaludek, hlavu plnou scénářů, co když se jí tentokrát opravdu něco stane? Co když tu nebudu, když mě bude potřebovat? A tak jí volám, uklidňuju ji, někdy i brečím. Místo radosti z odjezdu mám jen strach a pocit viny, že ji „opouštím“. Párkrát jsem vyměkla a nejela, zbytek naší dovolené nebo prodlouženého víkendu jsem si neužila, protože jsem měla o ni strach.

Mohlo by se vám líbit

Nela (40): Máma protěžovala bratra, ten ji teď obírá o peníze a ona chce pomoc ode mě

Některé rodinné role se vytvoří v dětství a drží se nás i dlouho poté. Zvýhodňované dítě, i to „druhé“, si nesou své zkušenosti dál do života. Paní Nela dnes stojí před rozhodnutím, zda má dál nést důsledky něčeho, co nikdy nebylo fér.
svetzeny.cz

Jako zázrakem se jí uleví

A pak přijedeme zpátky. Otevřu dveře a ona je… v pořádku. Normálně funguje, vaří si, uklízí, jako by se nic nestalo. A já tam stojím a cítím směs úlevy a vzteku. Úlevy, že jí nic není. A vzteku, že jsem si zase nechala zkazit chvíle, na které jsem se těšila. Potřebuji občas vypnout a být se svou rodinou a dětmi. Chci si s manželem na dovolené otevřít víno a povídat si. Jenže mám strach se napít, protože můžu v noci sedat do auta a jet za mámou. Nechci být bezcitná. Je to moje máma. Ale zároveň mám pocit, že mě tímhle způsobem drží u sebe. Že kdykoliv se snažím mít svůj vlastní život, ona mě stáhne zpátky strachem. Jen nevím, jak jí to říct, aby to pochopila a aby se to konečně změnilo. Mám jí to říct rovnou, bez obalu, nebo to dál přecházet? Co byste dělali na mém místě?

Mohlo by se vám líbit

Iveta (52): Moje máma ze mě vysává energii. Já už takhle nechci žít

Blízcí lidé by nám měli dodávat sílu. Co ale dělat, když je to přesně naopak? Paní Iveta se potýká s pocitem, že každé setkání s její matkou ji stojí víc energie, než kolik jí může dát. Nevím, jak jí to oznámit, ani jak se zachovat.
svetzeny.cz

K situaci paní Hedviky nás inspirovala svým názorem psycholožka Nafeesah Allen

Paní Hedviko,

děkuji, že jste se nám svěřila se svým trápením. To, co popisujete, je velmi vyčerpávající situace, ve které se dlouhodobě střetává vaše potřeba žít vlastní život s pocitem odpovědnosti a strachu o maminku. Je přirozené, že jako dcera reagujete obavami, když slyšíte, že je jí špatně. Zároveň je ale důležité vnímat opakující se vzorec. Potíže přicházejí právě ve chvílích, kdy se chystáte odjet, a po vašem návratu se zdánlivě vytratí. To ve vás logicky vyvolává nejen úlevu, ale i vztek a pochybnosti. Tyto smíšené emoce nejsou známkou bezcitnosti, ale naopak signálem, že vaše hranice jsou dlouhodobě překračovány.

Je možné, že vaše maminka své potíže skutečně prožívá jako reálné a její strach může být opravdový, i když se navenek jeví jako „zázračně mizící“. Zároveň ale její chování může mít i nevědomý manipulační rozměr, kterým si zajišťuje vaši blízkost a pozornost. Klíčové pro vás teď není hodnotit, jestli to „dělá schválně“, ale co to dělá s vámi. A z vašeho popisu je zřejmé, že vás to stojí radost, klid i svobodu. Máte plné právo mít svůj život, odpočívat, být s partnerem a dětmi bez neustálého napětí. Péče o rodiče neznamená, že se vzdáte sama sebe.

Čtěte také: Erika (55): Maminka už potřebuje stálou péči. Mám ji dát do domova, nebo si ji vzít k sobě?

Péče o rodiče je věc, kterou mnoho lidí vnímá jako povinnost. Přeci nám dali život, pečovali o nás, vstávali k nám v noci. Máme jim co splácet. Jenže někteří argumentují tím, že nemají povinnost, protože narodit se nebyla jejich volba. Jak to ve skutečnosti je? Máme rodičům co vracet, nebo ne? Nakonec je odpovědi vždy kvalita člověka, ale i ostatní okolnosti, které mohou rozhodnutí ovlivnit.

Doporučila bych vám začít nastavovat jasnější a konkrétní hranice. Například si s maminkou v klidné chvíli promluvit a říct jí, že pokud se necítí dobře, je potřeba kontaktovat lékaře nebo záchrannou službu – ne pouze vás. Tím odpovědnost vrátíte tam, kam patří. Zároveň si můžete nastavit pravidlo, že během dovolené nebudete schopná okamžitě přijet, ale pomůžete jí zajistit jinou pomoc. Důležité je vydržet u tohoto nastavení, i když ve vás naskočí pocit viny a ten je naučený, neznamená, že děláte něco špatně. Nejde o odmítnutí maminky, ale o ochranu vlastního života. A právě to je v dlouhodobém horizontu zdravější pro vás obě.

Jak má paní Hedvika mamince citlivě, ale jasně nastavit hranice? Jak jí přimět k tomu, aby dceru psychicky a emocionálně nevydírala v době, kdy potřebuje odpočívat a být s rodinou? Přečtěte si také příběh paní Alžběty, kterou podvádí manžel, ale on tvrdí, že to nevěra není.

Zdroj článku
×