“Moje matka je zahořklá vůči chlapům a já začínám být stejná,” necítí se dobře Simona. Co s tím, radí psycholog Pavel Pařízek

Paní Simona (41) vyrůstala v rodině, kde vztahy nebyly jednoduché. Otec odešel, když byla ještě malá, a její matka si z jeho odchodu odnesla hořkost, kterou si nesla celý život. Simona byla svědkem neustálé kritiky a negativního pohledu na muže, aniž by si tehdy uvědomovala, jak hluboko se to do ní zapisuje. Dnes začíná mít pocit, že tyto vzorce opakuje i ona sama.

Moje matka je zahořklá vůči chlapům a já začínám být stejná

Bylo mi sedm, když můj táta odešel. Pamatuju si, že doma bylo pořád napětí. Máma na něj křičela, nic jí nebylo dost dobré. Vždycky našla něco, co bylo špatně a pořádně mu to omlátila o hlavu. Jak mluví, co dělá, jak se tváří, prostě všechno jí vadilo. Když odešel, brala to jako velkou zradu. A neustále mi to připomínala, že můj otec odešel. Nejen od ní, ale i ode mě, opustil mě. A já vyrůstala v prostředí, kde se o něm mluvilo jen jako o někom, kdo selhal. A postupně i o všech ostatních mužích. Byli podle ní stejní. Smrdí, pijí, nechávají po sobě nepořádek a nestojí za nic. Tohle byla moje máma. Poslouchala jsem to roky. A mám strach, že začínám být stejná jako ona.

Všímám si svého chování

Když si někoho najdu, ze začátku je všechno hezké. Ale po pár měsících začnu vidět chyby. Nejdřív drobnosti. Pak větší věci a potom ještě větší. A najednou mám v hlavě ten známý hlas. Hodnotím, kritizuji, vadí mi věci, které by mi možná dřív ani nepřišly důležité a možná ani důležité nejsou. A nejhorší je, že v tom slyším ji. Svoji mámu. Začínám se bát sama sebe. Nechci skončit jako ona – sama, plná hořkosti a přesvědčená, že všichni muži jsou špatní. Nechci někoho postupně od sebe odehnat jen tím, že na něm budu hledat chyby.

Mohlo by se vám líbit

“Manžel na mě chtěl v hádce vztáhnout ruku, to je pro mě konečná,” je rozhodnutá Leona

Ale zároveň nevím, jak tenhle vzorec zastavit. Přijde to automaticky, jako by to ani nebylo moje rozhodnutí. Přemýšlím, jestli budu někdy schopna vztahu. Někdy se přistihnu, že už chci něco říct, a na poslední chvíli se zarazím. Jindy to ze mě vylétne a až potom si uvědomím, co jsem vlastně udělala. Je to, jako bych bojovala sama se sebou. Jedna část mě chce jiný život, druhá mě táhne zpátky do něčeho, co znám až příliš dobře. Bude to jiné s tím pravým? Nebo to budu dělat takto pořád?

Mohlo by se vám líbit

“Moje matka uhodila mého syna, prý jsem jako matka neschopná,” je naštvaná Alice

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Vzorec, který Simona popisuje, nezmizí tím, že si ho uvědomí. Uvědomění je první krok, ale samo o sobě nestačí – mozek má ten okruh vyježděný desítky let a bude se k němu vracet automaticky. Co skutečně pomáhá, je práce na dvou úrovních současně. První je rozpoznat moment, kdy se kritický hlas ozve, a místo aby s ním Simona splynula, položit si otázku: je to moje pozorování, nebo je to máma, která mluví mými ústy? Mezi „tenhle člověk dělá něco, co mi skutečně vadí a má smysl o tom mluvit“ a „hledám chybu, protože hledat chyby je to, co znám“, je obrovský rozdíl. Trénink této pauzy – té chvíle mezi impulzem a reakcí – je to, co v psychoterapii skutečně mění vzorce chování. Sama by to ale Simona zvládala jen těžko, protože jde o hluboce zakořeněný materiál; individuální terapie je v tomto případě namístě. Druhá rovina je upřímnější a méně se o ní mluví. Simona se ptá, jestli to bude jiné „s tím pravým“. Tato otázka je sama o sobě součástí problému. Předpokládá, že někde existuje partner natolik bezchybný, že u něj se kritický mechanismus nespustí. Takový partner ale neexistuje a hledání ho je vlastně další podoba toho samého vzorce – jen obrácená. Skutečná změna nepřijde od partnera, ale od Simony.

Přijde ve chvíli, kdy si dovolí být ve vztahu s někým reálným, tedy s někým, kdo má své chyby, a kdy se naučí rozlišovat, které z těch chyb jsou pro ni skutečně neslučitelné s životem, a které jsou jen palivem pro starý hlas. To je práce na roky, ne na měsíce, a nezvládne se beze ztrát – některé vztahy se rozpadnou, člověk řekne některé věci, které by neměl. To k tomu patří. A poslední věc, kterou je dobré říct přímo: Simona má strach, že skončí jako její matka. Tento strach je užitečný, protože ji motivuje. Ale pozor, aby se sám nestal další podobou matčina vlivu – tedy aby Simona neorganizovala svůj život kolem toho, čím nechce být, místo kolem toho, čím chce být. To jsou dvě úplně různé věci. Život v opozici vůči matce je pořád život definovaný matkou. Skutečné osvobození přichází tehdy, když se člověk přestane vymezovat a začne si všímat, co sám chce, čeho si váží, s kým se cítí dobře a proč. To je ten posun, který stojí za to udělat.

Mohlo by se vám líbit

“Chci vychovávat svou dceru jinak, ale moje matka do toho neustále mluví,” je naštvaná Monika

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Pokud potřebujete psychologickou pomoc, hledejte na webu www.terapie.cz.

Jak má paní Simona překonat blok, který začíná cítit? Může za to skutečně její matka, která nenáviděla všechny muže? Nebo nemá štěstí na spolehlivé partnery? Přečtěte si také příběh pana Davida, který zjistil, že jeho manželka má milence, ale nemůže zasáhnout, protože milenku sám má.