“Moje dcera mi dělá jen ostudu. Nemá děti ani manžela. A to jí je přes třicet,” je zahanbená Markéta

Paní Markéta (55) má manžela, dvě dcery a věděla, co pro ně chce. Aby vystudovaly, měly samy později manžela, děti, spořádanou rodinu a byly dobrými manželkami. Sama svému manželovi tvořila harmonický domov a pečovala o něj tak, jak správná žena má. Mladší dcera jí vše plní do puntíku. Ta starší se staví na zadní. Žije bohabojný život, nemá manžela, děti ani stálého partnera, své matce, podle ní, dělá jen ostudu.

Moje dcera mi dělá jen ostudu, nemá děti, manžela a to jí je přes třicet

Momentálně procházím něčím, co bych nazvala životní krizí. Vždycky jsem byla pyšná na své dcery. Ale s tou starší mám jen problémy, neposlouchá, je jí třicet pět a je stále svobodná. Mám pocit, že mě neustále ponižuje. Jsem kvůli ní všem pro smích. Moje starší dcera. Je jí přes třicet a nemá manžela, nemá děti, není vdaná!! Ve svém věku! Každý, kdo mě zná, se mě neustále ptá: „A kdy už bude mít děti?“ „A kdy budu dvojnásobná babička?“ Je mi z toho do pláče. Dcera ze mě dělá na vesnici někoho, komu se všichni smějí.

Sama jsem vždycky věřila, že slušná žena se vdá a založí rodinu. Výchova mých dcer byla vždycky moje hrdost a radost. A teď? Teď je všechno jinak. Moje starší dcera dělá všechno proto, aby mě trápila a ubližovala mi. V očích ostatních to vypadá, že je chyba ve mně – že jsem snad špatná matka, protože moje dcera nemá „spořádaný“ život. Je to trapné a ostudné, lidé se na ni i na mě dívají skrz prsty. Žije si ve velkém městě, ke mě jezdí občas, ale hanbu mi spolehlivě dělá neustále. Cítím, jak se na mě sousedé a všichni ve vesnici dívají. Jako že jsem jako matka selhala. Není přece žádná herečka, nebo někdo, kdo je slavný a může si dovolit se nehrnout do vdávání!

Mladší dcera je správná

Naštěstí mám mladší dceru. Ta je naopak vzorová: manžel, děti, domácnost, vše, co by podle mě měla mít každá žena. Když vidím její život, cítím úlevu, že alespoň ona mě nesráží a neubližuje mi svou nevyřešenou situací. Ale s tou starší je to těžké. Cítím se zahanbená, když přijde otázka sousedek nebo příbuzných. Je to ostuda a hází to na mě hanbu. Někdy si říkám, že snad přeháním, že možná svět není jen o manželství a dětech, ale tyhle myšlenky nedokážu vyhnat.

Každý den procházím pocitem, že selhávám jako matka, i když vím, že jsem vychovala své děti, co nejlépe jsem mohla. A přesto pocit bolesti a studu je silnější než rozum. Nevím, jestli se to někdy změní. Ale teď, v tomto věku, kdy bych měla být klidná a spokojená, se místo toho cítím zmatená, zklamaná a zrazená vlastní dcerou. Jak dceři ukázat, aby už konečně udělala správnou věc a vdala se?

K situaci paní Markéty se vyjadřuje psycholožka Petra Linhartová

Rozumím, že jako matka můžete cítit zklamání nebo dokonce stud, zvlášť pokud žijete v prostředí, kde se od žen stále očekává, že v určitém věku budou mít rodinu. Ale vaše dcera žije v jiném světě, s jinými možnostmi i hodnotami. To, že není vdaná, neznamená, že selhala. Možná si jen zvolila jinou cestu, která jí přináší smysl a naplnění. Mnoho lidí dnes klade důraz na osobní rozvoj, cestování, přátelství nebo kariéru, a to nejsou méněcenné životní volby. Zkuste v sobě oddělit, co skutečně cítíte vy, a co jsou jen hlasy okolí. Stud, že vaše dcera nežije podle norem vesnice, není o ní, je to o tlaku prostředí, které si žádá, aby ženy zapadaly do určité šablony. Ale mateřská láska není o tom, že se dítěti díváme do občanky nebo do ložnice. Je o tom, že stojíme na jeho straně, i když jde proti proudu. A to je možná ta nejtěžší, ale i nejkrásnější část rodičovství.

Fráze „musíš dospět“ je jednou z nejtoxičtějších věcí, které můžete říct dospělému dítěti, které se snaží najít svou cestu. Říkat někomu, aby „dospěl“, naznačuje, že jeho problémy jsou dětinské nebo nehodné pozornosti. Tím se zahájí konverzace bez odsuzování. Nejde o to, abyste jim říkali, co mají dělat, ale o to, abyste jim nabídli podporu. Ukazuje se tím, že jste tu pro ně, ať se děje cokoli. Vynechejte kritiku. Místo toho se zaměř na jejich potenciál. Dát jim prostor k rozhovoru projevuje empatii, ne odsuzování. Také to posiluje tvou důvěru, že to zvládnou, i když se potýkají s problémy.

Jak se má paní Markéta vyrovnat s tím, že její dcera žije jinak a je ještě v pětatřiceti svobodná? Že se její vize s tou dceřinou rozchází a je úplně jiná? Co vlastně nyní má dělat? Přečtěte si příběh paní Alžběty, která lituje toho, že se v mládí rozhodla nemít děti.