“Tchyně začíná zapomínat a můj manžel to nechce začít řešit, prý jsem hysterka,” nechápe Adéla

Paní Adéla (41) si v posledních měsících všímá změn v chování své tchyně. Podle jejích slov často zapomíná, opakuje stejné otázky a působí zmateněji než dřív. Adéla se snaží manžela přesvědčit, aby matku objednal k lékaři, ten ale její obavy odmítá.

Tchyně začíná zapomínat a můj manžel to nechce řešit

Nejdřív to byly drobnosti. Moje tchyně se několikrát zeptala na stejnou věc, zapomněla, co jsme si řekli před chvílí, nebo hledala věci, které měla přímo před sebou. Brala jsem to jako normální, občas člověk zapomene a v jejím věku. Jenže pak toho začalo přibývat víc a víc. Jednou nechala puštěnou vodu, jindy si nepamatovala, že už obědvala. Nedávno mi volala úplně zmatená, že neví, jak se dostane domů od lékaře, kam chodí celý život. A já mám čím dál větší strach. Ne proto, že bych ji chtěla shazovat nebo dělat z ní nemocného člověka, ale protože vidím, že něco není v pořádku. A bojím se, aby to nebyla stařecká demence nebo něco jiného. Mám o ni strach. Jenže kdykoliv to otevřu před svým manželem, okamžitě to shodí. Prý přeháním, prý je jeho máma jen roztržitá a já jsem hysterická a zaujatá proti ni. Přitom to vůbec není pravda.

Co když bude pak pozdě

Nejvíc mě děsí, že čekáme, až se stane něco vážného. Co když jednou opravdu zapomene vypnout plyn? Co když odejde ven a nebude vědět, kde je a ztratí se? Já nechápu, proč je pro mého manžela tak těžké připustit, že jeho maminka může potřebovat pomoc. Možná se bojí, možná to nechce vidět, ale tím se přece nic nevyřeší. Místo aby situaci řešil včas, radši dělá, že problém neexistuje. A já pak večer ležím a přemýšlím, jestli se něco nestane právě zítra. Nechci jednou poslouchat, že tomu šlo předejít. Jen nevím, jak manžela probudit, aby pochopil, že nejde o útok na jeho matku, ale o starost a bezpečí. Mám dál tlačit na vyšetření, nebo už do toho nemám zasahovat? Co byste dělali na mém místě?

K odpovědi na situaci paní Adély nás inspirovala psycholožka Tamara McClintock Greenberg

Paní Adélo,

děkuji vám, že jste svůj strach a nejistotu tak otevřeně popsala. Z vašeho vyprávění je cítit, že nejde o kritiku tchyně, ale o opravdovou obavu o její bezpečí a zdraví. To, co popisujete, tedy ztrácení orientace, zapomínání běžných činností nebo opakované zmatení , už skutečně může být víc než jen běžná roztržitost spojená s věkem. Je pochopitelné, že vás znepokojuje i reakce manžela, protože pro děti bývá velmi těžké připustit, že jejich rodič může slábnout a potřebovat pomoc.

Váš manžel možná situaci popírá hlavně ze strachu a bezmoci, ne proto, že by vám nevěřil. Často pomáhá nemluvit o „demenci“ nebo „nemoci“, ale spíš o prevenci a jistotě, že bude jeho maminka v pořádku. Zkuste s ním mluvit klidně a konkrétně, ne v emocích, ale pomocí situací, které vás vyděsily. Důležité je také nesnažit se vše nést sama. Praktický lékař nebo geriatrické vyšetření může přinést odpovědi a případně zachytit problém včas, kdy se dá mnohé zpomalit a lépe nastavit péče.

Určitě neděláte chybu tím, že situaci řešíte. Naopak vaše všímavost může být pro vaši tchyni velmi důležitá. Není to útok na rodinu ani přehánění, ale projev odpovědnosti a zájmu o člověka, na kterém vám záleží. Zůstaňte citlivá, ale zároveň důsledná, někdy právě ten, kdo má odvahu nepříjemnou věc pojmenovat, pomůže nejvíc.

Jak má paní Adéla svého manžela přimět k tomu, aby se staral o svou mámu? Nebo to má nechat být? Přečtěte si také příběh paní Jany, která zjistila, že se jí líbí někdo, kdo by neměl.