Když jsem poznala svého manžela, měla jsem pocit, že mi osud přihrál do cesty opravdovou lásku. Takovou tu, kterou potkáte jednou, maximálně dvakrát za život. Jirka byl pozorný, laskavý a vždycky se snažil, abych se cítila šťastná. Jenže spolu s ním do mého života vstoupila i Alena, jeho matka. A právě tam začal příběh, který není jen o naplněné lásce… a upřímně vzato, není ani jednoduchý. Přečtěte si příběh paní Magdy (49 let).
Ze začátku jsem se snažila být k Aleně vstřícná. Kupovala jsem jí koláče, když jsem k ní jela na návštěvu, zvala ji na návštěvy k nám, zkrátka jsem dělala vše pro to, aby mě přijala. Jenže z její strany jsem cítila chlad a jistou odtažitost. Časem jsem pochopila, že problém není v tom, co všechno dělám, ale v tom, kým pro jejího syna jsem. Ona měla dojem, že jí beru někoho, na kom celý život lpěla a kdo byl pro ni vším. A já jsem zůstala v roli té, co narušila jejich pevné pouto.
Vztah matky a syna může být neobyčejně silný. Zvlášť pokud žili dlouho jen spolu a syn byl jejím jediným životním smyslem. V takových případech je pro každou matku těžké přijmout fakt, že v životě jejího syna je teď jiná žena, která má svým způsobem přednost. Alenina žárlivost a nepochopení našeho vztahu s Jirkou se projevovaly v drobných, ale zároveň poměrně zraňujících situacích. Když jsme k ní přijeli, přetvařovala se, že je vřelá, ale pak mezi řečí podotkla něco, co mě pokaždé ponížilo.
Kdykoliv jsem jí nabídla pomoc, odmítla, vzápětí však volala Jirkovi, aby mu vyčetla, že se o ni nestarám. Pro mého manžela to bylo velmi těžké. Cítil, že stojí mezi dvěma mlýnskými kameny. Stál mezi ženami, které miloval, ale které spolu nedokázaly najít společnou řeč. On chtěl klid, ale zároveň se nedokázal postavit matce. A já jsem si připadala sama a nepochopená. Vždyť jsem se o její přízeň tolik snažila. Bohužel marně.
Jednoho dne jsem pochopila, že musím úplně změnit strategii. Už jsem Aleně dál nemohla dokazovat, že jsem dobrá, protože mi došlo, že to nikdy nepřijme. Začala jsem si držet odstup a vlastně jsem přestala očekávat, že se náš vztah kdy promění v něco, co bych mohla nazvat vřelým a fungujícím. Prostě jsem přijala fakt, že mě nemá ráda, a přestala jsem si to brát osobně. Nebyla to moje vina, byl to její vlastní vnitřní boj se ztrátou výsadního místa v životě svého syna. Téma vztahu mezi tchyní a snachou je staré jako lidstvo samo.
Psychologové často upozorňují, že klíčem je nastavit si vnitřní hranice. Každá z žen má v životě onoho muže jiné místo a není nutné mezi sebou soutěžit. Americká psycholožka a autorka mnoha knih, Harriet Lerner, která se dlouhodobě věnuje rodinným vztahům, kdysi poznamenala, že „největší úlevu získáme tehdy, když přestaneme očekávat, že druhý bude reagovat podle našich představ. Můžeme změnit jen své chování, nikoli jejich postoj k nám.“
Když jsem si tuto myšlenku uvědomila, došlo mi, že největší dar, který můžu sobě i manželovi dát, je klid. Přestala jsem se snažit a přestala jsem Aleně dokazovat svou hodnotu. Začala jsem budovat pevné zázemí mezi mnou a manželem. A on časem pochopil, že to není o mně, ale o jeho matce. Přestal se cítit provinile, že dal přednost mně.
Ani dnes nemáme s tchyní vřelý vztah. Přesto cítím, že mezi sebou máme určitý druh respektu. Ona ví, že jsem součástí života jejího syna, a já vím, že ona bude vždy jeho matkou. Nejsme kamarádky, ale naučily jsme se vedle sebe nějakým způsobem existovat. Za ty roky, kdy s Jirkou žiji, jsem si uvědomila, že není důležité, aby vás všichni měli rádi. Protože s tím stejně nic nenaděláte. A proto je nutné soustředit se na vztahy, na kterých vám záleží. Stejně nezískáte přízeň tam, kde vám ji druzí dát nechtějí. Vztahy nejsou dokonalé a mnoho z nich je náročných. Důležité je nebrat si všechno osobně. Protože stejně jako u mě, to možná ani u vás není o tom, jací jste, ale jací jsou lidé kolem vás.
