„Tchyně se přestěhovala o dvě ulice dál, nejdřív jsem měla radost, dnes zamykám i přes den,“ svěřuje se Šárka

Šárka (45) byla přesvědčená, že blízké bydlení její tchyně bude pro celou rodinu přínosem. Dnes ale přiznává, že se ve vlastním domově někdy necítí úplně svobodně.

Před tchyní dnes zamykám i přes den

Když tchán zemřel, bylo mi tchyně upřímně líto. Prodala dům a koupila si byt jen dvě ulice od nás. Nejdřív jsem byla nadšená. Máme dvě děti, oba s manželem pracujeme a babička nám často pomohla. Vyzvedla děti ze školy, uvařila oběd nebo je pohlídala, když některé onemocnělo. Připadalo mi, že jsme našli ideální způsob, jak být rodinou a zároveň si navzájem usnadnit život.

Jenže postupně se z občasné pomoci stala každodenní samozřejmost. Tchyně přestala před návštěvou volat, využívala náhradní klíče a často jsem po příchodu z práce zjistila, že je u nás dřív než já. Jednou přeskládala kuchyň, podruhé dětem uklidila pokoj, jindy už plánovala, co budeme dělat o víkendu. Všechno myslela dobře, ale já začala mít pocit, že náš domov přestává být jen náš.

Manžel nechápal, proč mi to vadí

Když jsem se svěřila svému manželovi, jen pokrčil rameny. Tvrdil, že jeho maminka je sama a že bych měla být ráda, že máme babičku, která chce být součástí života našich dětí. Čím víc mi ale říkal, že přeháním, tím víc jsem se cítila nepochopená. Nakonec jsem se odhodlala promluvit přímo s tchyní. Nechtěla jsem ji ranit, jen jsem jí vysvětlila, že bych byla ráda, kdyby před návštěvou zavolala. Překvapilo mě, že se neurazila. Jen řekla, že v její generaci bylo normální přijít za rodinou kdykoli a otevřené dveře byly znakem blízkých vztahů.

Od té doby se snaží naše soukromí respektovat, ale občas mám pocit, že si obě neseme jinou představu o tom, co znamená být rodina. Já potřebuji mít svůj prostor, ona zase cítí, že rodina by si neměla stát na prahu cizího domu. A právě to je možná ten největší rozdíl mezi námi.

Mohlo by se vám líbit

„Manžel si začal psát s umělou inteligencí, mám pocit, že se svěřuje jí víc než mně,“ stěžuje si Zdeňka

Ke komentáři na situaci paní Šárky nás inspiruje manželský a rodinný terapeut Figs O'Sullivan

Děkuji, paní Šárko,

že jste se otevřeně podělila o svůj příběh. Je z něj cítit, že si tchyně vážíte a oceňujete vše, co pro vaši rodinu dělá, zároveň jste ale začala ztrácet pocit soukromí ve vlastním domově. To není projev nevděku, ale přirozená potřeba mít jasně vymezený prostor pro svou nejbližší rodinu. Rozdíl mezi vámi pravděpodobně nevychází ze špatných úmyslů, ale z odlišných představ o tom, co znamená blízkost a rodinné soužití.

Důležité je, že jste se rozhodla mluvit se svou tchyní otevřeně a s respektem. Její reakce ukazuje, že vás chtěla pochopit, i když byla zvyklá na jiný způsob fungování. Stejně podstatné je zapojit do těchto rozhovorů i manžela, aby porozuměl, že nejde o odmítání jeho maminky, ale o hledání rovnováhy mezi rodinnou blízkostí a soukromím vašeho domova. Když jsou pravidla jasná a sdílená všemi, vztahy bývají klidnější a méně zatížené nedorozuměními.

Mohlo by se vám líbit

„Tchyně volá mému manželovi několikrát denně a musí jí to vždycky zvednout,” je naštvaná Helena. Co dělat, radí psycholog Pavel Pařízek

Věřím, paní Šárko, že právě vzájemný respekt a citlivá komunikace mohou váš vztah s tchyní ještě posílit. To, že chráníte své hranice, neznamená, že někoho milujete méně – naopak vytváříte podmínky pro to, aby vaše společné chvíle byly příjemné a naplněné vzájemnou úctou.

Jak má paní Šárka zvládnout to, že ztrácí své vlastní soukromí? Potřebuje prostor, ale tchyně si vede svou. Přečtěte si také příběh Martiny, která až později pochopila, že její máma upřednostní vždy její sestru.

Zdroj: empathi.com, příběh poslala Šárka S.