Práce člověku nepřináší jen výplatu, ale také každodenní kontakt s lidmi, rozhovory a pocit, že někam patří. Po odchodu do důchodu může velká část těchto vztahů během krátké doby zmizet. Teprve tehdy někdo zjistí, že za množstvím známých zůstalo jen velmi málo skutečných přátel.
Radka (57) odešla do předčasného důchodu s představou, že si po letech pracovního tempa konečně odpočine. Místo úlevy ale postupně přišla samota, na kterou nebyla zvyklá. Dnes přemýšlí, jak si v jejím věku vytvořit nový okruh lidí úplně od začátku.
Najednou jsem zůstala bez každodenního kontaktu
Celý dospělý život jsem byla zvyklá být mezi lidmi. V práci jsme se potkávali od rána, chodili spolu na oběd, řešili soukromé věci i úplné maličkosti a telefon mi zvonil několikrát denně. Nikdy jsem proto neměla pocit, že bych potřebovala aktivně hledat přátele mimo zaměstnání. Když jsem odcházela, kolegové mi uspořádali rozloučení a několik z nich říkalo, že se určitě budeme vídat.
První týdny jsme si ještě psali a jednou jsme společně zašli na kávu. Pak zpráv ubývalo, protože oni měli dál svou práci, porady a každodenní starosti. Jednou jsem si dopoledne uvařila kávu, vzala telefon a najednou nevěděla, komu vlastně zavolat jen proto, abych si s někým popovídala. Tehdy mi poprvé došlo, jak velkou část mého společenského života tvořila moje práce.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Jsem pořád sama
Dnes mám dny, kdy od rána do večera s nikým osobně nepromluvím. Snažím se nečekat, až se někdo ozve, takže bývalým kolegyním občas napíšu sama a několikrát jsem navrhla společné posezení. Většinou odpovědí mile, ale často nemají čas nebo se domluva odkládá tak dlouho, až z ní nic není. Napadlo mě přihlásit se na nějaký kurz nebo začít chodit pravidelně cvičit, jenže mě překvapuje, jak těžké je přijít někam samotná a začít se v sedmapadesáti seznamovat.
Celý život jsem uměla mluvit s lidmi, ale vždycky k tomu existoval přirozený důvod – společná práce, úkol nebo schůzka. Teď bych měla za cizím člověkem jednoduše přijít a navázat kontakt. Bojím se, že budu působit zoufale, zároveň ale nechci další roky čekat, jestli se můj společenský život nějak obnoví sám. Jak si mám v mém věku začít budovat skutečné vztahy, když jsem to desítky let vůbec nemusela dělat?
Ke komentáři na situaci paní Radky nás inspiruje odbornice na mezilidské vztahy Amanda Allard-Schuster z webu Kiplinger
Milá Radko,
děkuji za otevřenost, s jakou jste popsala, jak moc se váš život po odchodu z práce změnil. Není překvapivé, že vám nechybí jen bývalí kolegové, ale i každodenní pocit, že někam patříte a že kolem sebe máte lidi, se kterými je přirozené prohodit pár slov. Když byla většina vašich vztahů dlouhé roky spojená s prací, může být jejich náhlé oslabení mnohem bolestivější, než člověk předem čeká.
Možná by vám mohlo pomoci nevnímat seznamování jako úkol „najít si nové přátele“, ale spíš si znovu vytvořit prostředí, kde se s lidmi budete potkávat opakovaně a přirozeně. Právě proto mohou dávat větší smysl pravidelný kurz, cvičení nebo jiná aktivita než jednorázová akce, protože společný program poskytne stejný přirozený důvod k hovoru, jaký vám dřív nabízela práce. Nemusíte tedy chodit za cizími lidmi a složitě navazovat kontakt od nuly; stačí si dát šanci být někde pravidelně mezi nimi.
A hlavně si, prosím, nevykládejte svou potřebu společnosti jako zoufalství. V sedmapadesáti nezačínáte od začátku – máte za sebou desítky let zkušeností s lidmi, jen je teď potřebujete využít v jiném prostředí. Nové vztahy pravděpodobně nevzniknou během několika týdnů, ale pravidelnost a malé opakované kontakty mohou časem udělat mnohem víc než čekání na jednu velkou změnu. Přeji vám, aby se vám podařilo najít místo, kde se zase budete cítit přirozeně mezi lidmi a ne jako někdo, kdo se musí o společnost doprošovat.
