„Vyměnila jsem zámky a třicetiletého syna vyhodila z domu na ulici. Byla to otázka mého vlastního přežití,“ svěřuje se Alena

Synovi paní Aleny sice táhlo na třicet, ovšem pořád s ním cloumala zastydlá puberta. „Janek přišel o práci, nasekal dluhy a nutně potřeboval střechu nad hlavou, aby se postavil na nohy. Z několika dočasných týdnů se ale staly měsíce a posléze roky. O pořádnou práci nezavadil, protože mu žádná moc nevoněla. Dny raději trávil u počítače v dětském pokoji, nechal se živit a odmítal pomáhat s úklidem,“ píše na úvod paní Alena.

Vyměnila jsem zámky a syna vyhodila na ulici

Jakmile se Alena odhodlala nastavit alespoň nějaká pravidla, neuspěla. „Janek dokonale ovládal umění psychického vydírání. V afektu mi vyčítal, že jsem jako samoživitelka selhala, zkazila mu dětství a můžu za všechny jeho současné nezdary,“ popisuje. Alena, drcená obrovským pocitem viny, znovu a znovu ustupovala.

Aby odvrátila hrozící exekuce, padly na jeho složenky veškeré její úspory. Zatímco on si spokojeně žil ve své bublině, ona se doma začala zamykat v ložnici. Bála se vlastního dítěte a neustálý tlak ji nakonec dohnal k úzkostem a užívání antidepresiv.

Mohlo by se vám líbit

„Moje maminka mi slíbila, že mě bude chránit. A opravdu to i z nebe dělá,” je v šoku Judita. Odpovídá psycholog Pavel Pařízek

Zlom nastal až ve chvíli, kdy naprosto vyčerpaná zaklepala na dveře psychoterapeutky. „Čekala jsem, že mi poradí, jak se synem lépe komunikovat nebo jak ho motivovat k práci. Místo toho se mě terapeutka zeptala, co k němu vlastně doopravdy cítím. Zůstala jsem sedět jako opařená, protože jsem si uvědomila, že svého syna už vlastně nemám za to jeho chování ráda,“ píše Alena.

Zjištění, že snaha o záchranu syna je předem prohraný boj, jí ale vlilo do žil neuvěřitelnou sílu. „Jednoho odpoledne jsem vzala černé pytle na odpadky a naházela do nich všechny jeho věci. Vynesla jsem je před dveře, zavolala zámečníka a synovo číslo v telefonu zablokovala,“ pokračuje Alena.

Syndrom opičí lásky

Odstřihnout vlastního potomka ze svého života bývá až posledním krokem rodičů. U „parazitujících manipulátorů“ je to ale ve finále úplně jediný krok, který má šanci na úspěch. Rodiče totiž často trpí těžkým sebeklamem. Žehlí za dospělé děti problémy, platí jim jídlo a namlouvají si, že je tím ochraňují.

Mohlo by se vám líbit

„Manžel vždy rozhodoval za mě. Až teď zjišťuji, že vlastně nevím, co chci já,“ svěřuje se Hana

Tím ale potomkovi v podstatě dělají medvědí službu. Berou mu jakoukoliv motivaci s vlastním životem něco udělat. Proč by ráno vstával do práce, čelil nepříjemnostem v kolektivu nebo se léčil ze závislostí, když má doma zajištěný bezplatný hotel i s cateringem? Hranice mezi obětavostí a sebedestrukcí leží tam, kde chování dítěte začne likvidovat náš vlastní život. V ten moment už nejsme milující rodič, ale pouhý sponzor a rukojmí. „Když se ve vás vaše dospělé dítě snaží vyvolat pocity viny, aby si vynutilo své, když vás psychicky týrá nebo naprosto ignoruje vaši lásku a všechno dobré, co jste pro něj kdy udělali, musíte umět udělat tlustou čáru,“ potvrzuje klinický psycholog a autor několika knih o výchově Dr. Jeffrey Bernstein na webu psychologytoday.com.

Dospělé dítě musí narazit na dno

Aby se potomek osamostatnil, musíme ho zbavit veškeré podpory, jak finanční, tak materiální. Znamená to přežít neskutečná vnitřní muka a ustát nápor svědomí, protože moc dobře víme, že náš syn nebo dcera mohou zítra spát pod mostem. Jenže dokud pod nimi vytrvale držíme záchrannou síť, k žádnému prozření zkrátka nedojde. A ať si každý myslí, co chce, až dopad na úplné dno bývá tou jedinou životní lekcí, která ho dokáže probrat k zodpovědnosti.

Zdroje: psychologytoday.com, dopis paní Aleny

Junko Tabei, první žena na Mount Everestu během výstupu přežila pád laviny, vyhrabali ji zpod sněhu a ona stejně došla na vrchol