Zatímco se její manžel zapsal do dějin vedle udatné Jany z Arku a v posteli se mu střídaly ty nejvlivnější milenky Francie, Marie z Anjou nikdy nenosila na hlavě královskou korunu a musela skousnout nejedno veřejné ponížení. Přesto to byla právě ona, kdo řídil zemi v době, kdy se Francie hroutila pod náporem Angličanů.
Píše se rok 1422 a vy si představte, že stojíte před oltářem vedle muže, který právě přišel úplně o všechno. Vlastní matka ho vydědila ve prospěch anglické koruny, Paříž drží v rukou nepřatelská armáda a z obrovského království mu zbyl jen žalostný kousek území na jihu. Všichni se mu za zády posmívají a říkají mu „král z Bourges“. Váš novomanžel navíc trpí těžkými depresemi, pochybuje o vlastním původu a ještě k tomu plánuje utéct do Skotska nebo Španělska. Ptají se vás, jestli to má vůbec smysl. A vy musíte odpovědět, že ano, protože právě vy hodláte zachránit Francii. A přesně to se stalo osmnáctileté Marii z Anjou.
Zapomenutá panovnice Marie z Anjou
Marie se narodila v říjnu 1404 do rodiny vlivného vévody z Anjou. Její matka, Yolanda Aragonská, patřila k nejchytřejším politickým stratégům tehdejší Evropy a postarala se, aby všechny její děti získaly špičkové literární i umělecké vzdělání. Když Marii v devíti letech zasnoubili s Karlem, šlo o obrovský risk. Karel byl nejmladším synem tehdejšího, a nutno podotknout, že duševně nemocného, krále Karla VI. Měl dva starší bratry a jeho šance na získání koruny byla prakticky nulová. Když ale oba starší bratři zemřeli, z Karla se ze dne na den stal následník trůnu. V té době to ovšem nebyla žádná výhra, neměl totiž v rukou téměř žádnou moc a celá země byla zdevastována stoletou válkou.
Během těch nejhorších let to byla právě Mariina rodina, kdo královský dvůr vůbec držel nad vodou. Zatímco Karel propadal letargii, Mariina matka financovala královo potulné vojsko ze svých vlastních zdrojů a Marie manželovi poskytovala psychickou oporu. Když pak Karla po sérii vítězství konečně v Remeši slavnostně korunovali, Marie tam nebyla. Byla v pokročilém stádiu těhotenství a cesta zničenou zemí pro ni byla příliš nebezpečná. Zůstala tak jedinou francouzskou královnou, která korunovaci nikdy neabsolvovala.
Dvůr plný černé barvy, exotických zvířat a horoskopů
Život po boku nevyzpytatelného krále ovšem nebyla žádná idylka. Marie přivedla na svět dvanáct dětí, ale více než polovina z nich zemřela ještě v útlém věku. Ze smutku nad ztrátou potomků začala po roce 1436 nosit výhradně černé šaty. Ačkoliv se o ní kvůli tomu říkalo, že se utápí v žalu někde v rohu hradu, Marie své komnaty na hradě Chinon nechala velkolepě zrekonstruovat a vydržovala si elitní patnáctičlennou kapelu, v níž působili přední hudební skladatelé.
Dokonce jako úplně první francouzská královna zaměstnávala v oficiálních službách vlastního astrologa, jistého Arnoula de La Palu. A k tomu se jí po nádvořích volně procházeli chrti, jeleni, divoké kozy i papoušci, přičemž mezi kuriózními dary nechyběla ani živá sviňucha. Volný čas pak trávila precizním vyšíváním zlatými nitěmi dováženými až z Benátek a Kypru.
Jak ustát sokyni
Skutečný křest ohněm přišel v roce 1443. Karel potkal o 19 let mladší Agnès Sorel, úplně se do ní zbláznil a jako první panovník v historii z ní udělal uznávanou královskou milenku. Agnès zbožňovala luxus, oblékala šaty s provokativními výstřihy, nechávala se portrétovat a u dvorního stolu sedávala na lepších místech než sama královna.
Aby měl král k milence snadný přístup, jmenoval ji dvorní dámou své manželky. Pro Marii to muselo být obrovské veřejné ponížení. Místo hysterických scén ale předvedla dokonalou lekci z vysoké diplomacie. Agnès přijala do své domácnosti a chovala se k ní s ledovým, leč noblesním klidem. Díky tomu si zachovala Karlův respekt, a zatímco se král bavil s pohlednou milenkou, klíčové státní záležitosti dál řešil se svou vzdělanou ženou.
Doporučujeme
reklama
Poslední tajná mise
Když král zrovna táhl do boje nebo byl na druhém konci země, Marie zcela běžně předsedala vládní radě. S plným pověřením podepisovala úřední listiny s titulem „místodržící krále“. Svůj vliv prokázala i v momentě, kdy se král na život a na smrt rozhádal s jejich nejstarším synem Ludvíkem a vzpurný následník trůnu utekl do exilu. Když pak Karel v létě roku 1461 umíral, syn u jeho lože chyběl. Byla to opět Marie, kdo z pozadí koordinoval komunikaci s exilovým princem a zařídil bezproblémové předání moci, aby se vyčerpaná Francie znovu nepropadla do občanské války.
Nový král Ludvík XI. svou matku hluboce respektoval, převedl na ni zámek Amboise a zajistil jí vysoké příjmy. V zimě roku 1463, kdy už jí táhlo na šedesát, se vydala na náročnou pouť do španělského Santiaga de Compostela. Cestovat v mrazivé zimě po nebezpečných cestách nedávalo smysl, a tak se historici shodují, že šlo ve skutečnosti o přísně utajovanou diplomatickou misi ve službách jejího syna.
Mrazivé podmínky ale udělaly své. Na zpáteční cestě královna vážně onemocněla a na konci listopadu 1463 zemřela v opatství Chateliers-en-Poitou. Její tělo sice tehdy se všemi poctami uložili vedle manžela v bazilice Saint-Denis, ale během Francouzské revoluce o staletí později rozzuřený dav hrobku rozbil a královské kosti naházel do hromadné šachty.
